Jak na ariokarpusy?

Jak přijít "ariákům" na chuť

Když jsem kdysi začal pěstovat kaktusy a vznikl můj předokenní skleníček, považoval jsem za ideál krásy kaktusu ty drobné, různěbarevné jemně otrněné kuličky. Tak se do sbírky mezi prvními dostaly mnohé rebucie, notokaktusy, parodie a mamilárie. Postupně se do sbírky dostalo "od všeho" trochu. Předokenní skleníček již nestačil a postavil jsem první skleník, který měl deset metrů čtverečních. Z počátku byl téměř prázdný, což mě značně deprimovalo. Proto jsem objížděl sbírky známých kaktusářů v blízkém okolí a sháněl další a další jemně otrněné "kuličky". Na jednu takovou návštěvu si docela dobře pamatuji. Při jejím závěru jsem se hostitele zeptal, které rostliny ve své sbírce má nejraději. Ukázal na astrofyta s tím, že jsou to pro něj královské rostliny. Trochu mne to udivilo, protože astrofyta nebyla ani veliká, ani jemně a hustě otrněná, kvetla jen žlutě. Prostě v té době jejich vzhled příliš nezapadal do mé představy o ideálu kaktusové krásy. Viděl, že si jeho astrofyta dlouze a pozorně prohlížím. Nedalo mi to a zeptal jsem se jej, které rostliny v jeho sbírce jsou nejvzácnější. Pousmál se, mlčky přistavil schůdky kamsi dozadu ve skleníku, jeho ruce zmizely nad policí, která byla umístěna jen pár centimetrů pod střechou. Odnikud ze skleníku tam nebylo vidět. Opatrně sestupoval ze schůdků a v rukou měl misku s deseti či patnácti rostlinami. Postavil ji na stůl a s viditelnou chloubou se na ně zahleděl. "To jsou ariáky. Nádherné rostliny. Všechny je mám z výsevů a všechny jsou pravokořenné." To, že jsou pravokořenné, mimořádně zdůraznil. Nyní jsem jeho nadšení nechápal už vůbec. Jeho skleník byl plný atraktivních rostlin a rostliny, které jsem uviděl byly malých rozměrů, nebyly to krásně otrněné kuličky, neměly vlastně vůbec žádné trny. A nekvetly. Nejhorší bylo, že vlastně vůbec nevypadaly jako kaktusy, ale spíše jako nějaké sukulenty. V duchu jsem uznal, že astrofyta mohou mít něco do sebe, ale "ariáky" tedy mít nemusím.
Uplynuly nějaké roky, pestrobarevné kuličky mnohdy vyrostly do sloupků, které se začaly nehezky naklánět, dřevnatět od spodních partií a pěkné měly jen temena. Prostor skleníku se začal nebezpečně plnit. Situaci výrazně nezměnilo ani zaměření na určité okruhy rostlin. Přečetl jsem spoustu článků o ariokarpusech, shlédl spoustu přednášek, ve sbírce měl už několik desítek astrofyt. A pak jsem se s nimi setkal. Na podzim, v plném květu. Nízké, široké, plné vaty. Důstojné, vznešené, mimořádné. A mnohé importy. A misky plné semenáčů k tomu. 

Jak s výsevy ariokarpusů neuspět

Protože byl podzim, byla cesta od této návštěvy k semenům krátká. Prošel jsem nabídkové katalogy. Vzhledem k tomu, že tyto rostliny všichni shodně nedoporučovali začátečníkům, za kterého jsem se stále považoval, objednal jsem si několik málo porcí po deseti semenech. Na víc jsem neměl odvahu - ačkoliv se odborné články od sebe v mnohém lišily, jedno měly společné: ariokarpusy nepatří do rukou začátečníkům, a i ti zkušenější byl je měli roubovat. Jinak je jejich kultura velmi nesnadná a dlouholetá. Byl jsem přesvědčen, že se jako začátečník z těchto výsevů dospělých rostlin nedočkám, ale nějakou stokorunu za nákup semen prostě oželím. Vyzkoušet to prostě musím - člověk má přece vyzkoušet všechno, tak proč ne právě výsev ariokarpusů? Vše jsem odhadl naprosto přesně. Klíčivost semen nebyla příliš vysoká a to, co z výsevů zbylo, zničila moje nezkušenost. Již po několika měsících od výsevů jsem neměl z ariokarpusů vůbec nic. Ale peněz za nákup semen jsem nelitoval. Jen jsem se ubezpečil v tom, že ariáky dál vysévat nebudu.

Ponaučení první - musím se podívat ke zkušenějším
Asi po dvou letech jsem se opět dostal do oné sbírky, která mne nadchla několika desítkami nádherných ariokarpusů, které bohatě kvetly a plodily semena. Tentokrát jsem se pořádně kolem sebe rozhlédl, a to i do výsevů, a zjistil jsem, že i u pana "Mistra" jsou přece jen nějaké ztráty ve výsevech. Ariokarpusy stály v samostatné vaně. První zálivka byla provedena nejdříve v polovině května, tedy v době, kdy ostatní rody byly již v plné vegetaci. Poslední zálivka pak v srpnu, zatímco zbytek sbírky dostal zálivku ještě koncem září.

Ponaučení druhé - nemohu si dovolit vysévat málo semen
Protože mé první výsevy byly velmi malé a při prvním přepichování jsem měl asi třicet drobných semenáčků, skončily v misce společně s gymnokalycii a notokaktusy. To byl první předpoklad k neúspěchu, protože ariáky je potřeba pěstovat přece jen trochu odlišně. Zatímco se jihoamericky druhy zdárně vyvíjely, ariáky se ztrácely jeden za druhým. Bylo mi jasné, že musí do samostatné misky, abych jim mohl poskytnout individuální podmínky.

Ponaučení třetí - při pěstování pravokořenných rostlin nic neurychlím
Vzledem k tomu, že základem mých výsevů byla gymnokalycia a notokaktusy, byl jsem zvyklý malé semenáčky držet ve stálém mírném vlhku. Takhle výsevy dobře prosperovaly a rychle narůstaly. Pokud se jedná o rostliny původem z jižní Brazílie, Uruguaye či Paraguaye, platí to beze zbytku. Ariokarpusy se však nachází z docela jiných klimatických podmínek - snesou mnohem vyšší teploty ve skleníku, libují si při menší vzdušné vlhkosti. Již jako malé semenáčky jsou dosti odolné proti suchu. Je třeba zalévat mnohem méně - zamezí se tak rychlému šíření houbovitých chorob, na které jsou ariokarpusy značně náchylné.

Jak s výsevy ariokarpusů uspět?

Základní předpokladem úspěšného výsevu je kvalitní semeno. Vyzkoušel jsem během patnácti let několik dodavatelů, již několik let nakupuji semena v zásilkové prodejně Chrudimský kaktusář. Sortiment pestrý, průměrná klíčivost výtečná a ceny přijatelné. Dávám přednost větším porcím semen - kupuji alespoň po sto kusech, ale také po tisících. Semena rozdělím a vysévám natřikrát - poprvé v zimě, podruhé koncem března a zbytek pak začátkem května. Snažím se tak eliminovat důsledek případných vlastních chyb při výsevu. Vysévám do plastikových čtyřhranných kontejnerů, poměrně hustě. Nikdy jsem nesledoval klíčivost semen, slyšel jsem i názory že je to 32 %, nebo 43 %, ale také že klíčí buď všechno nebo nic. Nemohu se ztotožnit s žádným tímto názorem, klíčivost je velmi individuální. Stalo se mi například se mi při zimních výsevech, že mi nevyklíčila jediná položka s několika desítek, ačkoliv vnější podmínky (teplota a vlhkost vzduchu) se zdály být docela v pořádku. Po měsíci jsem výsev nechal vysušit, přemístil do skleníku. Zde v průběhu května opět zalil a semena začala klíčit již třetím dnem! V literatuře se můžete setkat s návody na "speciální" zeminu pro výsevy ariokarpusů. Vyzkoušel jsem různé materiály (běžná směs, čistá antuka, keramické materiály, říční štěrk) a nemohu říci, že by ten či onen substrát měl výrazný vliv na konečný výsledek výsevu. Vyhýbám se rašelině, ačkoliv bývá jako příměs doporučována i renomovanými pěstiteli. Jedno dodržuji: Substrát musí být sterilní a ošetřen proti případnému výskytu plísně. Pokud je semeno klíčivé, dodrží se potřebná teplota (25 až 35 stupňů považuji za optimum) a po dobu klíčení vysoká vzdušná vlhkost, klíčí semena ariokarpusů během několika dnů. Zpočátku narůstají velmi dobře, rychleji než mnohé jiné bezproblémové druhy. V prvních dnech provádím každodenní kontrolu výsevu, při výskytu plísně, která je v této fází největším nebezpečím, odstraním napadená semena a provedu ochranných postřik (např. Euparen). Po doklíčení (přiblížně 2-3 týdny po výsevu) začínám výsevy větrat. Asi po třech měsích jsou semenáčky dosti velké na to, aby bylo možné výsev poprvé přepíchat. Mají 5 až 7 mm, na rostlinách jsou již zřetelné první tuberkuly. Vlhkost vzduchu snížím odkrytím výsevu. Semenáčky opatrně vyjmu z výsevního substrátu, nechám několik dnů oschnout a přepichávám již do běžných misek, na vzdálenost asi 1 cm od sebe. Jako substrát používám běžnou směs s větší příměsí přesátého říčního písku (více než polovina). V tomto období dochází k největším ztrátám vůbec. Příliš mi nepomohlo ani prodlužování doby, po kterou nechávám rostliny oschnout, výrazně nepomohlo ani chemické ošetření postřikem. Malé ariokarpusy jsou zřejmě náchylné na drobné poškození vlasových kořínků. Semenáčky umístím do stinného místa ve skleníků, kde stráví několik týdnů. Těla se zabarví do červenohněda až fialova působícím sluncem. 

Zálivku provádím mnohem opatrněji než u jiných rodů. Substrát nechávám vyschnout a až po jeho vyschnutí zálivku opakuji. Nyní již rostou ariokarpusy mnohem pomaleji než většina ostatních rodů. Se začátkem podzimu přemístím misky s výsevy pod zářivky, kde je držím až do února následujícího roku. Přechod z prostředí zářivek do běžného skleníkového režimu je dalším kritickým obdobím pěstování pravokořenných rostlin. Nepodařilo se mi najít ideální způsob plynulého přechodu (zde hraje podstatnou roli proměnlivé počasí našeho jara a s tím spojená úskalí). Proto nechám výsevy ještě pod zářivkami vyschnout, asi po dvou týdnech přemístím do skleníku a nejdříve po dvou týdnech provedu první, a to velmi opatrnou zálivku. Pokud již rostliny ve skleníku "naskočí", nejnebezpečnější období pěstování pravokořenných rostlin mám za sebou. Pak umístím rostliny na nejteplejší místo ve skleníku, přímo pod sklo, kde teploty překračují i 50 stupňů a dodržuji režim opatrné zálivky, zvláště v proměnlivém počasí. Ve třech letech většinou rostliny přepichávám rostliny podruhé, ale ty již pěstuji stejným způsobem jako dospělé rostliny.

Dvouleté semenáče Ariocarpus kotschoubeyanus PP423

Do květináčků se dostanou nejdříve po pěti letech, ve velikosti alespoň 4 cm, kdy je umístím do nádob o rozměru 5 cm. Nádoby se snažím používat co nejmenší. Minerálních přísad se snažím s přibývajícím stářím rostlin do substrátu přidávat. Dokud hrozí výrazné výkyvy teplot, zálivku provádím velmi opatrně a vždy jsem připraven v případě potřeby ve skleníku přitopit. Nejvíce vody dostanou rostliny v průběhu června až srpna, kdy zalévám vydatně. Pokud jsou rostliny ve vlhkém substrátu, ale teplota ve skleníku překračuje 20 stupňů, jsou rizika spojená s úhynem rostlin malá. V srpnu se zálivkou podmokem skončím, mírnou zálivku provedu ještě během pěkných dnů během září. Pak se snažím držet ariokarpusy v suchém prostředí, neboť jejich hlavním nebezpečím je kombinace vysoké vzdušné vlhkosti a nízké teploty. Každopádně platí u ariokarpusů stoprocentně jedna velmi stará poučka: Pokud si nejsme jistí, zda zalévat či ne, pak určitě nezalévat!

Čtyřletý semenáč Ariocarpus fissuratus

Stejně starý semenáč Ariocarpus retusus

Sedmiletý semenáč Ariocarpus trigonus

Dospělá rostlina Ariocarpus retusus

Ponaučení čtvrté: Pokud připouštím, že by se mi mohly pravokořenné ariokarpusy někdy ve sbírce líbit, musím je vyset nejpozději zítra

Na rozdíl od roubovaných rostlin jsou přírůstky velmi pozvolné. S násadou květů si musíme počkat většinou až do druhého desetiletí jejich života. Ariokarpusy navíc kvetou až v podzimním období, pro získání semen je potřeba mít více rostlin od každého druhu. Semena dozrávají dlouho a objevují se až v příštím roce. A nebývá jich nikdy mnoho. To vše napovídá, že se pravokořenné ariokarpusy asi nikdy nestanou běžnými rostlinami, budou vždy žádáné jako opravdové "mistrovské kusy" a jen ztěží jejich oblibu sníží vliv nejrůznějších módních trendů. Na rozdíl od nás - jejich pěstitelů - jsou s přibývajícím věkem stále krásnější. Jsou to prostě rostliny na celý život!

Poučení závěrečné: Nevěřím stoprocentně žádným poučením
Při pěstování ariokarpusů není o překvapení (nejčastěji nepříjemná) nouze. Žádná obecná zásada není absolutní, protože individuální podmínky každého skleníku se liší až neuvěřitelným způsobem. Proto žádným "pravidlům" nevěřím stoprocentně a nesnažím se je bezohledně aplikovat. Nesnažím se ariokarpusy přizpůsobit svým představám, jsem nucen přijmout představy jejich. A možná, že vše co jsem napsal, už příští rok nebude platit. Možná budu vysévat "ariáky" úplně, ale úplně jinak. Jedno vím ale jistě: Na podzim si seženu zase další semena!