Rod Echinofossulocactus Lawrence - Jan Pechánek
Když jsem v roce 1965 zveřejnil ve Fričiánách své první pojednání o echinofosulokaktusech, zdaleka jsem netušil, že další práci napíši až po téměř 20 letech. Je zřejmé, že tento rod vyžaduje daleko více času, než se na první pohled zdá. Mnoho autorů pro rozsáhlost daného problému své práce nedokončilo a nebo pro úmrtí nemohlo na práci dále pokračovat. Zde je třeba uvést především Tiegla, Oehmeho, dr. Houghtona, Marshalla a především paní C. Schmoll, která zemřela těsně před dokončením své práce.
Největší potíže byly se získáváním literatury, ve které jsou zveřejněny původní popisy. Pro mne to byla práce cca na 15 let. Některé materiály jsem dokonce získal až těsně před dokončením práce a nemohl jsem je již z časových důvodů zapracovat. Na škodu věci rovněž je, že jsem neměl k dispozici práci pí. C. Schmoll, která v ČSSR je. Na druhé straně jsem však nucen konstatovat, že mythus o nedostatečných popisech jednotlivých druhů je nesprávný. Vznikl zřejmě proto, že pro značitou obsáhlost popisů mohla být z nich v pozdějších letech zveřejněna jen krátká diagnóza (vlastní původní popis). Rozsáhlý komentář, který je zpravidla připojen, nemohl být zveřejněn. Je tedy tato práce poprvé zcela kompletní a dává dostatek dobrých podkladů pro další zkoumání. V průběhu literárního výzkumu jsem mohl obdivovat preciznost popisů Lemairea, Dietricha, Gürkeho, Krainze aj., zatím co největší nedostatky jsem shledal v práci Schumanna. Backebergova monografie mohla být použita jen jako faktografický materiál. Největším přínosem pro práci byla revize rodu provedená pí. H. Bravo a rozsáhlá výzkumná a precizní práce dr. J. Meyrána.
Rod sám je podle mého názoru ve stádiu Vývoje a dochází k přeměně jeho druhů, tj. k jejich rozštěpení na dva i více druhů - tedy k jejich diferenciaci - rozrůznění. Tento základní přírodní jev, zdůvodněný již Darwinem změnou přírodních podmínek, je hlavním úskalím při klasifikaci jednotlivých druhů daného rodu. Protože zatím ještě nikdo exaktně nestanovil vývojový trend uvnitř rodu, nemohly být zatím jednotlivé druhy seřazeny do vývojové řady - podle příbuznosti, ale jsou zatím řazeny většinou jen na základě podobnosti některých hlavních charakteristických morfologických znaků. Pro studium příbuznosti jednotlivých druhů a pro sestavení vývojové řady echinofosulokaktusů by mohlo být velkým přínosem studium semen, které je zatím u všech autorů - včetně mně - v počátečním stádiu výzkumu.
Další, pro mne nepřekonatelnou potíží, je nedostatek studia rostlin na nalezištích, kterou nemůže nahradit značný počet divokých rostlin, jež jsem měl k dispozici, ani veliký počet barevných záběrů rostlin na nalezištích.
Jsem si proto dobře vědom případných nedostatků, omylů a chybných názorů. To je vždy riziko, se kterým se člověk v tak obtížné situaci musí vyrovnat a počítat s ním. Jistě se však v budoucnu najdou další milovníci tohoto krásného rodu, kteří budou mít větší možnosti než já a vyřeší danou problematiku k úplné dokonalosti. A těm je právě určena tato práce jako podklad pro další studium rodu.
Pojednání o echinofosulokaktusech jsem uspořádal do těchto kapitol:
I. Úvod
II. Popis rodu
III. Hlavní charakteristické morfologické znaky
IV. Klasifikace druhů
V. Určování druhů
VI. Popisná část
- seznam jmen,
- přehled studijních materiálů,
- popisy jednotlivých druhů,
- obrazová část.
VII. Závěr
Přílohy: Tabulky a jmenný rejstřík
Na závěr úvodní části děkuji „svému duchovnímu otci“ dr. B. Schützovi za jeho všestrannou pomoc a rady, zesnulému př. Z. Fleischerovi za poskytnuti rostlinného materiálu a poznatky z kultury, př. J. Kundeliusovi za předání poznatků z kultury obrovského množství semenáčů, zesnulému př. S. Vojtovi z Pardubic za poskytnutý importní rostlinný materiál, př. dr. doc. V. Habermannovi, CSc. za rostlinný materiál, př. V. Kostkovi za rozsáhlou pomoc při překladech původních materiálů, př. dr. J. Meyránovi z Mexika za sdělené poznatky z nalezišť, př. R. Haasovi z NSR za rozsáhlou pomoc při získávání potřebné literatury, za rostliny, semena a barevné snímky z nalezišť, př. F. Striglovi a A. Feichtnerovi z Rakouska za značné množství rostlin, jejich barevné snímky na nalezištích a za velmi přátelské předání nabytých zkušeností, př. P. Helfmannovi z Drážďan za dlouholetou a rozsáhlou pomoc při získávám literárních podkladů a za barevné snímky z nalezišť a konečně výboru Astrophyta za vzácné porozumění, plnou podporu a konečně i za vydání celé práce.
Rod echinofosulokaktus, tak jak jej popsal Lawrence, nebyl původně samostatným rodem, ale zahrnoval druhy s tak různými charakteristickými znaky, že některé z nich jsou dnes zařazeny do jiných rodů. Lawrence jej rozdělil do tří sekcí, z nichž první pojmenoval „gladiatores“ a zahrnul do ní, druhy typu E. coptonogonus Lem. Z uvedených druhů této sekce vytvořili později Britton a Rose samostatný rod, který se zřetelem na prioritu popisu pojmenovali názvem Echinofossulocactus.
Původní popis rodu zní takto:
„Echinofossulocactus Lawrence, Loudon Gard. Mag., 17, 317 (1841).
Většinou poměrně malé rostliny, zřídka o průměru větším jak 10 cm, obecně však mnohem menší, rostou obyčejně solitérně, málokdy trsovitě. Jsou usazeny hluboko v půdě, mají kulovitý nebo zploštělý tvar, eventuálně mohou velmi staré rostliny dostat tvar krátkého válce. Zebra jsou většinou velmi početná, u jednoho druhu je jich jen okolo 10, u jiných druhů 50 až 100, jsou většinou velmi tenká, více či méně zvlněná. Na každém žebru je pouze l nebo 2 areoly, které jsou v mládí vždy plstnaté. Trny jsou v četných chumáčcích a často pokrývají celou rostlinu. Některé z trnů jsou silně zploštělé a podobají se listům. Květy jsou malé, mají zvonovitý až nálevkovitý tvar, velmi krátkou trubku. Značný je počet tyčinek; tyčinky jsou kratší jak okvětní lístky. Šupiny na okvětí a na trubce jsou více či méně početné, zřasené, axily jsou holé. Plod je kulovitý až krátce podlouhlý, s několika papírovitými šupinami, které jsou snad ve stáří opadavé. Semena jsou černá s širokým basálně seříznutým hilem.“
Se zřetelem na nemožně dlouhý název rodu, bylo v jeho další historii učiněno několik pokusů o jeho přejmenování.
K. Schumann v Gesamtbeschreibung der Kakteen, 359, (1898), použil pro VIII. podrod rodu Echinocactus názvu Stenocactus. Spegazinii (A. Soc. Cient. Argent., 96, 89, (1923) použil názvu Brittortnosea a konečně Berger (Kakteen, 244, (1929) použil Schumannova názvu pro podrod k označení rodu.
Zatím co název Brittonrosea zcela propadl, lze se s názvem Stenocactus setkat ještě u Borga, ve starších pracech H. Bravo a v běžné mluvě kaktusářů.
Ve svém ne zcela přesném výkladu se D. R. Hunt (Decent reburial for Echinofossulocactus Lawr., C. and S. J. of Great Britain, 42, (4), 105 - 107, (1980) pokusil de facto právně obhájit platnost názvu Stenocactus. Jeho pokus však nebyl ve světě uznán. Stejně tak nebylo přijato Taylorovo sloučení (Ferocactus and Stenocactus united“, S. and S. J. of Great Britain, 42 (4), 108, (1980) do jednoho názvu s rodem Ferocactus (Ferocactus subgenus Stenocactus (K. Sch.) N. P. Taylor comb. nov.) a celý svět nadále používá starého označení Echinofossulocactus Lawr.
Je samozřejmé, že i popis rodu se v dalších letech stále upřesňoval podle toho, jak byly získávány nové poznatky na nalezištích. Poslední popis rodu podala pí. H. Bravo v C. y S. Mex., 14 (1), 12, (1969), kde uvádí:
„Rostliny spíše malé, vzácněji přes 12 cm v průměru, s jednoduchým tělem, někdy odnožující. Tělo je kulovité, až ploše kulovité, u starých rostlin válcovité. Temeno více či méně s vlnou, někdy zahaleno trny. Žebra jsou velmi početná; jejich počet je většinou mezi 25 až 55, někdy je jich méně, jako u E. coptonogonus, ale někdy i přes 100, jako u E. multicostatus. Žebra Jsou velmi tenká, plástvovitá, zvlněná, křivolaká, u areol rozšířená, jen u E. coptonogonus jsou tlustá. Areol je málo a jsou od sebe značně vzdáleny, asi 2 nebo 3 na každém žebru, vzácněji více, mladé mají plst nebo vlnu šedobílé barvy. Trny jsou více či méně početné, střední a okrajové. Středních trnů je málo, většinou 3 nebo 4 (3 horní okrajové trny jsou autorkou pokládány za střední - pozn. překl.), vzácněji až 9, nebo jen l nebo 2. Když jsou 3 střední trny, pak jsou umístěny v horní části areoly (podle našeho pojetí se jedná většinou o 3 horní okrajové trny - pozn. autora), přičemž prostřední je obyčejně mnohem širší a delší. Když jsou 4 střední trny, jsou z nich 3 postaveny jako horní a čtvrtý je umístěn ve středu areoly a je cylindrický nebo plochý, přímý, vztyčený nebo dolů směřující, téměř o něco delší; všechny střední trny jsou tuhé nebo ohebné, vztyčené nebo na temeni naskládané jeden přes druhý, barvy bílé, červené, šedé nebo hnědočervené směrem ke špici. Okrajové tmy jsou málo početné a jsou umístěny ve spodní části areoly. Když je jich víc, tak jsou umístěny rovněž i v horní části areoly, vzadu za třemi horními středními trny; jsou krátké, jehlovité nebo šídlovité, většinou bílé, později šedé. Květy rostou z mladých areol na temeni, jsou malé, až 4,5 cm velké, zpravidla 3 cm, zvonovité s poměrně širokou trubkou, nebo trychtýřovité s dlouhou a úzkou trubkou. Trubka je zpravidla zelenavá nebo má růžový nádech. Šupiny okvětí a trubky jsou více či méně početné, vzájemně se dotýkající nebo oddělené, polokruhovité nebo srdcovité, na špici tupé nebo zašpičatělé, okraje jsou roztrhané nebo více či méně zřasené. Axily jsou holé. Okvětní lístky jsou kopinatě široké nebo úzké; špice je tupá nebo podlouhle špičatá, celý okraj je světlé barvy. Střední proužek je tmavý, červený, purpurový nebo hnědý. Tyčinky jsou početné, mnohem kratší než okvětní lístky. Laloky blizny jsou čárkovité. Plod je kulatý až vejčitý, zelený, se šupinami, více či méně papírovitý, více či méně suchý; puká při prvním dešti a uvolňuje ven semena. Semena jsou malá, černá se síťovanou testou, hylum je basálně široké a seříznuté. Rostliny mají v počátečním stádiu vývoje mnoho pektinátních trnů, potom mají mamle se stejnými trny a jsou více či méně pektinátní a teprve mnohem později se mamle mění na žebra a objeví se rozdíl mezi středními a okrajovými trny.
Rostliny kvetou od prosince až do konce dubna. Květy jsou otevřeny ve dne a vydrží 4 - 5 dnů.
Rod zahrnuje 32 druhů, všechny z Mexika.
Naleziště tohoto rodu jsou omezena na náhorní planiny nalézající se mezi státy Mexico, Querétaro, Hidalgo, San Luis Potosí, Zacatecas, Aguascalientes, jižní část Coahuila a Nuevo León. Rostou v rovinách, na hřbetech a svazích hor ve výškách mezi l 500 až 3 000 m nad mořem. Nebyly nalezeny na svazích zálivů a ani u Pacifiku. To umožňuje obecně stanovit, že druhy s málo početnými a tlustými okrajovými trny, jejichž soubor nezakrývá tělo, rostou především v rovinách a na hřbetech hor, kde je trnité křoví a křoví bez trnů, Hechtie ap. a že vegetují v suchém tropickém, subtropickém, nebo také v suchém a mírném klimatu, a že druhy, které mají mnoho okrajových trnů zahalujících tělo, rostou na vyšších místech, jako jsou svahy kopců (hor) porostlých duby a borovicemi, kde je klima mírné s dlouhým obdobím sucha.
Poznání rodu je velice snadné, protože skoro každý z druhů má početná žebra, tenká a zvlněná, ale klasifikace a identifikace jednotlivých druhů je těžká, protože každý z nich varíruje hlavně v počtu trnů. Podle rozšíření rodu se dá soudit, že jeho druhy jsou relativně vymezeny, a proto se setkáváme s tak velkou příbuzností mezi nimi; mnoho z nich je problematických, nejsou však na nalezištích tak izolovány, abychom je mohli považovat za poddruhy - subspecies.“
V historii echinofosulokaktusů není snad ani jednoho autora, který by si nepostěžoval na těžkou klasifikaci jednotlivých druhů a jejich špatnou rozlišitelnost. Přestože většina autorů pokládá za rozhodující charakteristický morfologický znak charakter trnů, je třeba v převážné většině případů brát v úvahu i ostatní hlavní charakteristické znaky, které v mnoha případech pak mohou být rozhodujícími pro definování druhu nebo variety. K těmto hlavním charakteristickým morfologickým znakům patří:
Podle tvaru žeber můžeme rod rozdělit do dvou skupin a to na druhy, které mají žebra u základu tlustá a jsou trojúhelníkovitého průřezu (E. coptonogonus a E. hastatus) a na druhy s velmi tenkými žebry (všechny ostatní).
Co se týče počtu žeber, vyčleňuje se jasně jen E. coptonogonus se svými 10 - 14 žebry. U ostatních druhů je počet žeber velmi variabilní. J. Meyrán kupříkladu uvádí, že u E. crispatus z Caňada Morelos byla shledána variabilita žeber u dospělých rostlin od 26 do 80, přičemž většina rostlin měla 50 - 60 žeber. Obdobně je tomu i u ostatních druhů. V posledních letech byla obdobná variabilita zjištěna i u E. multicostatus v rozpětí 60 - 100 a více žeber. U mnoha druhů počet žeber se stářím roste. Proto lze pokládat přesná čísla žeber v některých popisech jednotlivých druhů za více či méně pofiderní a při předpokládané revizi rodu bude třeba u jednotlivých druhů uvádět vždy maximální a minimální počet žeber.
Podle zjištění na nalezištích je počet areol na žebru u jednotlivých druhů velmi variabilní, zpravidla je dán velikostí rostlin a pro určování druhů nemá praktický význam.
V posledních letech existuje názor H. Bravo a J. Meyrána, že 3 horní mohutné okrajové trny je třeba považovat za střední, protože mají charakter středních trnů. V Evropě se tento názor nesetkal z mnoha důvodů s pochopením a i v této práci se vychází z postavení trnů na areole a tyto trny (kupř. u E. pentacanthus) jsou pokládány za okrajové.
Na základě toho můžeme vydělit dvě velké skupiny a sice skupinu bez středních trnů a skupinu se středními trny. Počet středních trnů může být l, 2, 3, 4 a u E. boedekerianus 6 - 9. Je-li střední trn jen jeden, je umístěn ve středu areoly jako centrální, jsou-li dva jsou umístěny nad sebou, jsou-li 3, nacházejí se v horní části areoly, při 4 středních trnech je jeden jako centrální a 3 jsou v horní části areoly a u E. boedekerianus je jeden střední trn umístěn jako centrální a ostatní jsou rozmístěny kolem areoly. U některých druhů může centrální střední trn u některých rostlin na jednom nalezišti i chybět, nebo dokonce mohou střední trny chybět na některých areolách jedné a téže rostliny.
Okrajové trny jsou buď krátké a štětinaté nebo mohutné. Mohutné okrajové trny jsou rozmístěny v horní části areoly. Krátké okrajové trny jsou umístěny buď jen v dolní části areoly (Oligacanthi) nebo jsou rozprostřeny kolem celé areoly (Polyacanthi). Počet okrajových trnů je značně variabilní a zpravidla je jich nejvíce na zcela mladých rostlinách - semenáčcích. U některých druhů jejich počet se stářím klesá (E. gladiatus), u jiných (např. E. lloydii) se může (ale nemusí) zvyšovat.
Barva tří horních okrajových trnů a středních trnů je velice rozmanitá a zahrnuje spektrum od bílé, přes žlutou, červenou, hnědou až po černou barvu se všemi jejich barevnými odstíny. Špice těchto trnů jsou zpravidla tmavší než jejich zbývající část. Ve většině případů jsou mladé trny daleko pestřeji zbarvené než trny na starších areolách. Ve vzrůstu mohou být trny v dolní části až průsvitně žlutavě bílé, narůžovělé nebo červenavé a nebo dokonce černé (E. nerispinus) a mají tmavší špici. Na starších areolách trny zpravidla ztmavnou a později většinou zcela sesednou. Proto je třeba se dívat opatrně na staré popisy, z nichž mnohé byly zhotovovány na základě importovaných rostlin, které nebyly ve vzrůstu. Proto jsou tak velké rozdíly v popisech jednotlivých autorů u rostlin jednoho a téhož druhu. Barva malých okrajových trnů může být sklovitě bílá, žlutavá, hnědá nebo šedá u trnů na starých areolách. Tiegel a Oehme ve svém klíči rozdělili echinofosulokaktusy, které mají malé okrajové trny jen v dolní části areoly, na dvě skupiny podle jejich barvy tak, že v jedné skupině byly druhy s bílými, sklovitě průsvitnými trny a ve druhé skupině druhy s trny ostatních barev. Toto dělení je možné, i když průsvitně sklovitě bílá barva není v některých případech konstantní.
Tvar tří horních okrajových trnů a středních trnů je rovněž velmi proměnlivý. 3 horní tmy, ať již okrajové nebo střední, jsou zpravidla ploché, přičemž prostřední z nich je většinou nejmohutnější a nejplošší a oba postranní užší až téměř kulaté a kratší. U některých druhů jsou však oba postranní mnohem delší a mohutnější jak prostřední. Na nalezištích se rovněž ukázalo, že centrální střední trn, který byl popsán jako plochý, může být u některých rostlin kulatý a naopak a že tento charakteristický znak nemůže být vždy přesným vodítkem k určení rostliny.
U E. tricuspidatus je jako určující znak udáván trojzubý charakter prostředního horního trnu. Jak se ,na nalezištích ,a u rozsáhlých výsevů v kultuře ukázalo, není ani tento znak trvalého charakteru. Na stejném nalezišti existují rostliny s trojzubem i bez něho a rovněž rostliny vypěstované ze semen „typických“ E. tricuspidatus ukázaly v tomto smyslu značnou variabilitu.
Ve starých popisech můžeme nalézt popisy několika variet, které se od typických rostlin liší bledší barvou těla. Ukázalo se, že barva těla je dána stanovištěm a prostředím rostliny a že pro určování druhů nebo variety je zcela bez významu. To nakonec můžeme pozorovat sami, vystavíme-li rostliny prudkému slunečnímu záření.
Doba květu u všech echinofosulokaktusů leží v době od prosince do dubna (v našich podmínkách od února do června). Květy jsou jednorázové. Výjimku tvoří E.phyllacanthus (E. tricuspidatus), který začíná kvést v dubnu až květnu a jeho květy se opakují v několika sériích až do listopadu - podle meteorologických podmínek.
Co se týče velikosti, lze květy podle J. Meyrána rozdělit podle délky květu do dvou skupin, a sice na rostliny s malým květem o délce 1 - 1,5 až někdy 2 cm a s velkým květem o délce 3 - 4 cm. Podle vlastních pozorování mohu ještě navíc konstatovat, že některé dosud platně nepopsané rostliny z původních Schmollových nálezů mohou mít ještě delší květy (např. E. rosasianus).
Se zřetelem na barvu známe rovněž dvě skupiny květů, a to květy žluté (počítaje v to i bílé) nebo žlutozelené a do druhé skupiny patří všechny ostatní, které mají střední proužek v různých odstínech červené barvy, počítaje v to i fialovou. Výjimku tvoří E. zacatecasensis a E. caespitosus v. gracilispinus, jak bude uvedeno v další části.
Závěrem k této části je třeba konstatovat, že jednotlivý charakteristický morfologický znak vzat odděleně, nemůže v převážné většině případů postačovat pro definování druhu. Vždy je třeba brát v úvahu všechny charakteristické znaky v jejich souhrnu, i když zpravidla charakter trnů hraje rozhodující roli.
Protože dosud nikdo neprovedl analýzu a vyhodnocení semen daného rodu, je třeba se prozatímně spokojit s konstatováním, že Jsou semena vyloženě malá a ostatní. Jsem však toho názoru, že podrobný výzkum semen by mohl celou situaci zjednodušit.
Do dnešního dne bylo označeno jmény 169 echinofosulokaktusů nebo druhů, které byly za rostliny tohoto rodu považovány nebo za které je dnes považujeme. Odečteme-li 126 druhů a variet, jejichž názvy jsou z různých důvodů neplatné (druhy jiného rodu, neuložení rostliny v herbáři, popis není zhotoven v latině apod.), nebo se jedná o synonymum již popsaných rostlin, anebo o rostliny, které zmizely ze sbírek a nebyly znovu nalezeny nebo podle stávajících popisů znovu definovány, zbývá 43 jmen - přísně vzato. Připočteme-li k tomu ještě dalších 6 - 12 jmen rostlin, které existují, je možné je považovat za dobré druhy a nejsou zatím z různých důvodů platně popsány, dostáváme cca 49 - 55 jmen. Podle posledních výzkumů je však z nich ještě celá řada synonymních.
Snaha jednotlivých autorů ulehčit určování jednotlivých druhů a jejich variet vedla k sestavování různých klíčů, v nichž je vždy vyčleněn E. coptonogonus - druh s nejmenším počtem žeber a další dělení je provedeno podle trnů. K nejznámějším patří rozdělení Tiegel - Oehmeho do tří skupin:
- všechny okrajové tmy jsou rozestřené, tuhé, žluté, hnědavé nebo šedé;
- horní okrajové trny jsou hnědavé nebo šedé, tuhé, stlačené, spodní jsou sklovitě bílé;
- všechny okrajové tmy jsou sklovitě bílé.
Další rozdělení uvnitř jednotlivých skupin je provedeno podle počtu okrajových, resp. středních tmu.
Z podobného dělení vycházel i můj klíč, který byl před lety zveřejněn ve Fričianách.
Se zřetelem na možnou variabilitu barvy spodních okrajových trnů, zdokonalila paní H. Bravo tento klíč tak, že sloučila obě první skupiny Tiegla a Oehmeho do jedné velké skupiny Oligacanthi (malý počet trnů) a skupinu, která má všechny okrajové trny sklovitě bílé pojmenovala Polyacanthi (velký počet trnů). Další její členění v jednotlivých skupinách je však poměrně těžkopádné.
J. Meyrán v podstatě uznává hlavní rozdělení H. Bravo, v r. 1981 však zveřejňuje rozdělení echinofosulokaktusů podle velikosti květu:
a) Délka květu 30 - 40 mm: E. obvallatus, E. lancifer (E. anfractuosus), E. lamellosus, E. pentacanthus, E. violaciflorus, E. zacatecasensis a E. sulphureus.
b) Délka květu do 2 cm: E. arrigens (E. dichroacanthus), E. crispatus, E. phyllacanthus, E. phyllacanthus v. tricuspidatus, E. vaupelianus a E. coptonogonus.
Dodává, že mu chybí pozorování květů E. ochoterenaus, E. lloydii, E. wippermannii, E. albatus, E. multicostatus a E. boedekerianus.
Niegel Taylor ve snaze zjednodušit celý rod, sloučil jednotlivé druhy do pěti okruhů, přičemž jeden z těchto okruhů má dvě podskupiny a 10 druhů ponechal mimo tyto okruhy. Přináším přehled těchto okruhů s tím, že v závorce jsou uvedeny druhy spadající do daného okruhu:
a) E. coptonogonus.
b) E. multicostatus (E. lloydii, E. zacatecasensis a E. erectocentrus).
c) E. phyllacanthus (E. tricuspidatus).
da) E. obvallatus (E. arrigens, E. lexarzai, E. bustamantei, E. anfractuosus, E. xiphacanthus, E. grandicornis, E. lamellosus, E. guerraianus, E. flexispinus).
db) E. crispatus (E. dichroacanthus, E. pentacanthus, E. acroacanthus, E. tetraxiphus, E. violaciflorus, E. kellerianus).
e) E. albatus (E. wippermannii, E. boedekerianus, E. vaupelianus, E. ochoterenaus, E. densispinus, E. parksianus, E. rosasianus).
V roce 1979 N. Taylor svoji práci přehodnotil a ve svém provizorním klíči uznává již jen 7 druhů: E. coptonogonus, E. multicostatus, E. crispatus, E. phyllacanthus, E. vaupelianus, E. sulphureus. Přitom jednotlivé komplexy druhů (jak je N. Taylor nazývá) jsou značně rozsáhlé, druhově značně rozmanité a snižují hodnotu druhů prakticky na úroveň forem. Pro příklad uvádím, co vše zahrnuje „Komplex E. crispatus“:
E. crispatus (E. arrigens, E. bustamantei, E. confusus, E. crispatus, E. guerraianus, E. kellerianus, E. lamellosus, E. lancifer, E. lexarzai, E. multiareolatus, E. obvallatus a E. violaciflorus).
V roce 1980 N. Taylor dovršil svoji práci tím, že echinofosulokaktusy převedl jako podrod „Stenocactus“ k rodu Ferocactus a v tomto podrodě uznává nadále jen 4 druhy: Ferocactus coptonogonus, F. crispatus, F. phyllacanthus a F. vaupelianus.
Takovéto drastické zredukování počtu druhů, které zřejmě vychází z původních popisů a ne ze studia na nalezištích nebo v kultuře, se nesetkalo s porozuměním a bylo všude, pokud je mi známo, odmítnuto.
Nemám rozhodně nic proti uskupování jednotlivých druhů do okruhů zahrnujících podobné (příbuzné ?) druhy, ale se zřetelem na diferenciaci rodu, která dosud není ukončena, jsem pro ponechání původních druhových jmen. V takovém případě mohou vytvořené okruhy vést ke snadnějšímu určování jednotlivých druhů.
K určování druhů slouží především původní popisy jednotlivých druhů a variet a další upřesňující popisy tak, jak byly tvořeny v průběhu dalších let. Je pochopitelné, že největší hodnotu mají ty upřesňující popisy, které byly provedeny na základě rozsáhlých výzkumů na nalezištích a zahrnují celou variabilitu druhu v přírodě, nebo popisy zpracované alespoň podle importovaných divokých rostlin, případě podle diasnímků těchto rostlin. Práce založené jen na literárním průzkumu veškerých stávajících materiálů nelze pokládat za průkazné. K upřesnění některých sporných otázek mohou vést i pozorování prováděná v kultuře, zejména výsevy semen z divokých rostlin a sledování stálosti charakteristických morfologických znaků na semenáčcích rostoucích za stejných podmínek.
Určování druhů provádíme vylučovací metodou, při které nejdříve stanovíme hlavní charakteristický znak - např. délku květu - a podle něho zařadíme daný neznámý druh do příslušné skupiny druhů s tímto charakteristickým znakem. Potom následuje upřesňování druhu tak, že přihlížíme k dalšímu charakteristickému znaku - např. k barvě květu, počtu středních trnů atd.
Nejmenší semena má E. multicostatus.
Druhy s drobnými semeny: E. debilispinus, E. erectocentrus, E. lloydii, E. phyllacanthus, E. tricuspidatus, E. zacatecasensis.
Všechny ostatní druhy mají semena větší.
Výzkum semen je teprve v počátečním stádiu a to především pro nedostatek potřebných technických pomůcek a přístrojů a pro nedostatek semen z divokých a správně určených rostlin. Znovu opakují, že podrobný průzkum semen by mohl přinést jasno v mnoha otázkách.
a) Druhy s hrubými žebry trojúhelníkovitého průřezu: E. coptonogonus a E. hastatus.
b) Všechny ostatní echinofosulokaktusy.
a) Existují dva druhy, které se charakterem květů výrazně liší od ostatních druhů:
- E. zacatecasensis, který má bílý květ, někdy se špatně rozlišitelným nafialovělým (levandulovým) středním proužkem a stejně zbarvenými okraji v horní části okvětního lístku - zejména na špici. Tento levandulový nádech může však někdy chybět a to i u rostlin, které tento nádech normálně mají;
- E. caespitosus v. gracilispinus, který má vnitřní okvětní lístky bílé se zelenavým středem a zeleným jícnem.
b) Květy bílé, smetanově bílé, nažloutlé nebo žluté, bez středního proužku nebo s hnědým středním proužkem:
- E. albatus (bílé až nažloutlé);
- E. vaupelianus, E. wegeneri (bílé, střední proužek je hnědý);
- E. sulphureus (žluté);
- E. phyllacanthus, E. tricuspidatus (žluté, někdy s hnědým středním proužkem);
- E. wippermannii (žluté s hnědým středním proužkem).
c) Druhy, u kterých jsou buď celé vnitřní okvětní lístky červené (fialové) nebo mají střední proužek v této barvě:
- všechny ostatní echinofosulokaktusy.
a) Květy malé do 2 cm délky:
- E. albatus,
- E. arrigens,
- E. caespitosus (H. Bravo non Backeberg),
- E. crispatus
- E. erectocentrus,
- E. lloydii,
- E. multiareolatus,
- E. phyllacanthus,
- E. tricuspidatus,
- E. vaupelianus,
- E. wippermannii.
b) Květy dlouhé 2,5 a více centimetrů:
- všechny ostatní druhy.
Z celé palety barev trnů se jasně vyděluje jen jedna skupina a to druhy se světle žlutými, žlutými až zlatožlutými třemi mohutnými horními okrajovými trny a středními trny. Všechny ostatní barvy jsou věcí subjektivního hodnocení a kolísají od červené přes hnědou až k černé se všemi možnými barevnými odstíny - včetně hnědavě bílé barvy. Mladé trny jsou zpravidla jinak zbarvené jak trny na starších areolách. Špice je zpravidla podstatně tmavší.
Do skupiny žlutotrnných druhů patří:
- E. albatus,
- E. caespitosus v. gracilispinus H. Bravo (E. caespitosus Backeberg),
- E. confusus,
- E. flavispinus,
- E. guerraianus,
- E. hastatus,
- E. lloydii (zlatožlutá forma),
- E. longispinus ?,
- E. ochoterenaus,
- E. sulphureus,
- E. tetraxiphus (až žlutohnědé).
Rozdělení podle rozmístění trnů na areole a jejich počtu udává následující tabulka s tím, že skupiny I a II mohou být sloučeny do jedné skupiny (viz též skupina Oligacanthi a Polyacanthi u H. Bravo).
I. skupina: Všechny okrajové trny rozestřené, tuhé, žlutavé, hnědé nebo šedé
|
Poř. čís. |
Název druhu |
Střed. trnů |
Okraj. trnů |
Barva horních okraj, a středních trnů |
|
1 |
kellerianus |
- |
3 - 5 |
Prostřední horní až černý, ostatní zlatohnědé |
|
2 |
coptonogonus |
- |
5 |
Rohovinové |
|
3 |
tetracentrus |
- |
4 + 1 - 2 |
|
|
4 |
phyllacanthus |
- |
7 (5 - 9) |
Růžovohnědé, špice hnědá |
|
5 |
debilispinus |
- |
7 - 9 |
Žlutobílé, špice hnědá |
|
6 |
grandicornis |
- |
9 (7) |
Růžovohnědé, později šedohnědé |
|
7 |
confusus |
1 |
4 - 5 |
Žluté |
|
8 |
lamellosus |
1 |
5 (-6) |
Světle bělavě šedé, špice hnědá |
|
9 |
hastatus |
1 |
5 - 6 (-7) |
Jantarově žluté, špice tmavší |
|
10 |
ensiferus |
1 |
5 - 6 |
Špinavě bílé |
|
11 |
sulphureus |
1 |
5 - 6 |
Bělavé nebo bíložluté, později šedé, špice hnědá |
|
12 |
adversipinus |
1 |
7 |
Červenohnědé |
|
13 |
ochroleucus |
1 |
7 |
Bělavě žluté |
|
14 |
guerraianus |
1 |
5 - 7 |
Žluté, hnědá špice |
|
15 |
gladiatus |
1 |
5 - 7 (9) |
Mladé jsou červenorohovinové, u základu až žlutavé, někdy tmavá špice, později šedé |
|
16 |
anfractuosus |
1 |
7 (7 - 9) |
Žlutavě hnědé |
|
17 |
flavispinus |
4 |
9 - 11 |
V mládí žluté, později mohou být až červenavé, nakonec šedé |
II. skupina: Horní okrajové trny jsou hnědavé nebo šedé, tuhé, rozestřené, spodní jsou sklovitě bílé
|
Poř. čís. |
Název druhu |
Střed. trnů |
Okraj. trnů |
Barva horních okraj, a středních trnů |
|
l |
tricuspidatus |
- |
5 (9 - 11) |
Perlově šedé, špice ohnivě červená |
|
2 |
trifurcactus |
- |
5 |
Nahoře šedé, dole purpurové |
|
3 |
multicostatus |
- |
6 - 7 (7 - 9) |
Bělavě žluté (hnědé až černavé) |
|
4 |
pentacanthus |
- |
5 |
Šedohnědé, tmavá špice |
|
5 |
hookeri |
- |
5 (-7) |
Bělavé, hnědá špice |
|
6 |
violaciflorus |
- |
7 (-8) |
Žlutavé |
|
7 |
wegeneri |
- |
7 |
Šedé, špice červenohnědá |
|
8 |
dichroacanthus |
(0 - 1) |
7 - 9 |
Hnědavě tmavá špice; červenopurpurové, tmavá špice |
|
9 |
brachycentrus |
0 - 1 |
5 |
Hnědé |
|
10 |
caespitosus (H. Bravo) |
1 |
5 |
Hnědé, dole světlejší, tmavší špice |
|
11 |
caespitosus v. gracilispinus |
1 |
5 - 7 |
Žluté |
|
12 |
hystrichocentrus |
1 |
6 - 7 |
Bílošedé, černá špice |
|
13 |
griseispinus |
1 |
7 |
Purpurové, černá špice |
|
14 |
lancifer |
1 |
7 |
Bílé, špice hnědá |
|
15 |
flexispinus |
1 |
7 (7 - 9) |
Nejprve bílé, později světle hnědé |
|
16 |
undulatus |
1 |
7 |
Žlutavé |
|
17 |
obvallatus |
1 |
7 (7 - 9) |
Červené, hnědočervené až do černá |
|
18 |
parksianus |
1 |
10 - 12 |
Hnědočervené až rubínově černé, později šedé |
|
19 |
rosasianus |
1 |
13 |
Nejprve růžově žluté, později hnědožluté |
|
20 |
acanthion |
2 |
11 |
Červenohnědé, dole žluté |
|
21 |
crispatus |
0 - 1 |
7 (-9) |
Světle rohovité, nahoře hnědé |
|
22 |
arrigens |
0 - 1 |
9 (9 - 10) |
Purpurově červené, později rohovinové. Barva silně varíruje |
|
23 |
arrigens v. atropurpureus |
1 |
9 |
Purpurově červené až černé |
|
24 |
gladiatus v. carneus |
4 |
8 - 10 |
Hnědočervené, špice hnědá |
III. skupina: Všechny okrajové trny jsou sklovitě bílé a rozestřené kolem celé areoly
|
Poř. čís. |
Název druhu |
Střed. trnů |
Okraj. trnů |
Barva horních okraj, a středních trnů |
|
1 |
heyderi |
1 |
7 |
Bílošedé |
|
2 |
vaupelianus |
1 - 2 3 - 4 |
12 - 25 |
Hnědočerné |
|
3 |
rectospinus |
2 - 1 3 - 4 |
18 - 24 |
Hnědočerné |
|
4 |
erectocentrus |
3 |
4 - 9 |
Hnědorohovinové |
|
5 |
multiareolatus |
3 |
4 |
Červené, hnědá špice, dole rohovinové |
|
6 |
nerispinus |
3 - 4 |
6 - 10 |
Nahoře černé, dole červené až žlutošedé |
|
7 |
lexarzai (bustamantei) |
3 - 4 |
8 (8 - 9) |
Bělavé až žlutavé, tmavá špice |
|
8 |
lloydii |
3 |
10 - 15 (8 - 10) |
Světle hnědé nebo zlatožluté |
|
9 |
zacatecasensis |
3 |
10 - 12 |
Hnědé |
|
10 |
zacatecasensis v. moranensis |
1 |
12 - 14 |
Hnědé |
|
11 |
wippermannii |
3 - 4 |
18 - 22 |
Červenohnědé |
|
12 |
albatus |
(3) - 4 |
10 |
Žlutobílé |
|
13 |
bravoae |
4 |
přes 20 |
Hnědožluté až hnědé ? |
|
14 |
raphidacanthus |
4 |
6 |
Žlutavě červená až Červenohnědé |
|
15 |
heteracanthus |
4 |
11 - 13 |
Červenohnědé |
|
16 |
densispinus |
4 |
14 - 16 |
(Zlato-) hnědé |
|
17 |
sphacelatus |
4 |
14 |
Špinavě žlutobílé, špice hnědá |
|
18 |
tetraxiphus |
4 |
16 - 18 |
Tmavě žluté až hnědé |
|
19 |
ochoterenaus |
4 |
22 a více |
Žluté, ve vzrůstu dole růžové |
|
20 |
boedekerianus |
9 (6 - 7 - 9) |
20 |
Červenohnědé |
Při rozdělováni jednotlivých druhů do okruhů bylo předcházejícími autory přihlíženo k podobnosti rostlin. Příbuznost druhů, stejně tak jako jejich seřazení do nějaké vývojové řady nebyly obecně prokázány. Za tohoto stavu je samozřejmé, že názory na celou problematiku - seřazení do okruhů - mohou být velmi rozmanité. Exaktnější řešení daného problému lze očekávat až po dokončení studia semen nebo po použití nových modernějších metod výzkumu.
Na základě rostlin, které jsem viděl nebo je vlastním (divoké rostliny, kulturní rostliny vypěstované z importovaných semen, barevné diapozitivy rostlin na nalezištích a z nalezišť), předkládám vlastní uspořádání jednotlivých druhů do okruhů, což ovšem neznamená, že bych se zříkal původních názvů druhů. Vedoucí druh v daném okruhu je uveden vždy na prvním místě.
Rozdělení do okruhů
(Vedoucí druh v okruhu je na prvním místě)
1. okruh
E. coptonogonus (Lem.) Lawr.
2. okruh
E. phyllacanthus (Mart.) Lawr.
E. tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R.
3. okruh
E. multicostatus (Hildm.) Br. et R.
E. erectocentrus Backbg.
E. lloydii Br. et R.
E. zacatecasensis Br. et R.
4. okruh
E. dichroacanthus (Mart.) Br. et R.
E. acroacanthus Stieber
E. debilispinus Berg.
E. grandicornis (Lem.) Br. et R.
E. hookeri Mühlpfrdt.
E. kellerianus Krainz
E. multiareolatus H. Bravo
E. pentacanthus (Lem.) Br. et R.
E. violaciflorus (Quehl) Br. et R.
5. okruh
E. crispatus (DC.) Lawr.
E. anfractuosus (Mart.) Br. et R.
E. brachycentrus SD.
E. bustamantei (H. Bravo) Groiz.
E. caespitosus (H. Bravo non Backbg.
E. guerraianus Backbg.
E. lexarzai (H. Bravo) Croiz.
6. okruh
E. gladiatus (Lk. et O.) Lawr.
E. lamellosus (Dietr.) Br. et R.
E. lancifer (Dietr.) Br. et R.
7. okruh
E. hastatus (Hopf.) Br. et R.
E. caespitosus v. gracilispinus H. Bravo
(E.caespitosus Backbg.)
E. confusus Br. et R.
E. flavispinus Meinsh.
E. longispinus ?
E. ochroleucus Jac.
E. sulphureus (Dietr.) Meyrán
8. okruh
E. obvallatus (DC.) Lawr.
E. arrigens (Lk.) Br. et R.
E. flexispinus (SD.) H. Brává
E. gladiatus v. carneus C. Schmoll n. subn.
E. nerispinus C. Schmoll n. subn.
9. okruh
E. rosasianus Whitm. n. n.
E. parksianus C. Schmoll n. subn.
E. heteracanthus (Mühlpfrdt.) Br. et R.
l 0. okruh
E. vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme
E. rectospinus (Whitm. n. n.) H. Bravo
n. subn.
E. wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R.
11. okruh
E. ochoterenaus Tieg.
E. boedekerianus (Berg.) Croiz.
E. bravoae Whitm. n. n.
E. densispinus (Tieg.) C. Schmoll n. n.
E. sphacelatus Whitm. n. n.
E. albatus (Dietr.) Br. et R.
E. tetraxiphus (Otto) Oehme
Na závěr V. části - Určování druhů - je třeba konstatovat, že prozatím neexistuje žádná dokonalá analytická nebo jiná metoda, která by plně postihovala velikou variabilitu jednotlivých druhů na nalezištích a umožňovala přesně ztotožnit zkoumané reality (určované rostliny) s popisy (starými i novými), jež jsou k dispozici.
Při určování jednotlivých druhů jsem shodně s p. Meyránem toho názoru, že je menší chybou použít třeba i nesprávně některého ze stávajících starých jmen, než dávat neurčené rostlině nové jméno a zveřejňovat její popis. To si můžeme dovolit jen v obecně zcela jasných případech. Tam, kde si nejsme zcela jisti, je potom daleko nejjistější uvádět jen naleziště, popřípadě své sbírkové číslo.
Popisná část obsahuje tyto materiály:
V této tabulce jsou abecedně sestavena všechna druhová jména, která jsem ve stávající literatuře našel. V levé části tabulky jsou uvedena původní a v pravé stávající platná jména. U stávajících jmen je uvedena synonymita rostlin, u nepopsaných rostlin nebo u rostlin s neplatnými popisy je uveden dodatek „Jen jméno“ nebo je uvedeno označení druhu s přívlastkem „n. n.“ nebo „n. subn.“. U nejasných druhů je uveden „?“ a u starých, dnes již nedefinovatelných druhů je poznámka „Zmizelý druh“. Synonymita rostlin je obecně ukázána jen v těch případech, kdy byla padle stávajících pravidel nomenklatury provedena příslušná rekombinace nebo upřesnění.
Tato tabulka zahrnuje druhová jména, literaturu ve které byl zveřejněn původní popis (je uvedena na prvém místě), resp. rekombinace (na druhém místě) a v několika případech i dosud neplatné popisy, které neodpovídají novým pravidlům. Dále následuje pomocná literatura seřazená chronologicky.
V pomocné literatuře jsou zahrnuti jen ti autoři, kteří k danému původnímu popisu přinesli nějaká nová upřesnění a nějaké nové poznatky, případně názory. Není to tedy přehled veškeré literatury o každém druhu, ale pouze její selekce. Zveřejnění veškeré literatury o každém druhu by zabralo příliš mnoho místa a nebylo by to podle mého názoru ani účelné. Naopak, provedený výběr umožňuje se při studiu omezit jen na uvedenou literaturu a zbavuje nás studia obrovských stohů materiálů v Tužných jazycích. Prokousávání se veškerou literaturou o daném rodu považuji za nejobtížnější a časově nejnáročnější část práce vůbec.
Popisy jednotlivých druhů zahrnují celé původní popisy druhů, tj. diagnózu druhu (vlastní popis) a upřesňující komentář autorova popisu. Vlastní popis (diagnóza) druhu mohl být do roku 1935 proveden buď latinsky nebo v jiném jazyce, po tomto roce jen latinsky. Komentáře byly autory popisu zveřejňovány zpravidla v mateřském jazyce a jen část autorů použila latiny. Tato okolnost je v popisné části vzata v úvahu a příslušný jazyk je v textu uveden.
Je nutno konstatovat, že staré původní popisy byly ve své diagnostické části (rozhodující pro popis druhu) většinou jen krátké a nepodávaly přesný obraz popisovaného druhu. Proto byl tento vlastní popis zpravidla podrobněji rozveden v následném komentáři. V souhrnných pracech o rodu Echinofossulocactus použili mně známí autoři (kupř. Britton a Rose, Backeberg, H. Bravo aj.) zpravidla jen diagnostické části popisu a zcela vynechali příslušné komentáře. Je proto pochopitelné, že takovéto zhuštěné popisy vedly v pozdějších letech ke zmatkům, protože ne každý má tu možnost si opatřit potřebnou originální literaturu. Daná práce je tedy prvním kompletním zveřejněným celých původních popisů vůbec.
V další části popisu jsou zveřejněny citace nebo shrnutí názorů některých dalších autorů a nakonec jsou v příslušném závěru k danému druhu shrnuty mé vlastní názory na daný druh. Tyto mé názory mohou být pochopitelně správné nebo i nesprávné a stanou se jistě předmětem diskuse, což by z hlediska pozdější revize rodu bylo jen žádoucí. Při přepočtu starých měrných jednotek, kterých je použito ve starých popisech, platí:
l německý palec = 2,615 cm = 12 čárek, l čárka = 2,18 mm.
|
Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. - Allg. Gartenztg., 16, 10, (1848) |
|
Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll, n. subn. |
|
Echinofossulocactus rectospinus (Whitm.) C. Schmoll n. subn. |
|
|
V úvodu práce jsem uvedl, jaké byly mé možnosti a výchozí podmínky při jejím sestavování. Jednalo se převážně o teoretické možnosti a předpoklady. Slušelo by se ještě říci, že po stránce materiálních předpokladů -rostlin z nalezišť - jsem měl k dispozici asi 200 importovaných rostlin, původní rostliny od Schmolla rostoucí asi 35 - 40 let v kulturních podmínkách a přes 800 sbírkových rostlin vypěstovaných převážně z importovaných semen. Nemalou pomocí byly i prastaré rostliny uchované ve sbírce komunálního zahradnictví města Brna. Kromě toho jsem vycházel z několika set barevných diapozitivů importovaných rostlin nebo rostlin na nalezištích a pochopitelně i ze snímků rostlin uvedených v citované literatuře.
Zdálo by se, že toto množství je postačující ke zpracování taxanomické studie nebo k provedení hluboké analýzy. Jak praxe však ukazuje, je mnohotvárnost jednotlivých druhů na nalezištích tak veliká, že k jejich přesnému definování bude zapotřebí práce ještě mnoha let.
Pro definování druhu při určování rostlin je rozhodující plné znění původního popisu. Tato okolnost není často v zahraničí a bohužel i v naší praxi brána v úvahu, původní popisy jsou zkracovány a to i v jejich diagnostické části a mnohdy přizpůsobovány záměrům autorů. Dokonce se stává, že se setkáváme s nepřesně a nesprávně provedenými překlady. To pak pochopitelně neumožňuje, aby si čtenář mohl přesně konfrontovat svoji rostlinu s popisem a aby si mohl stanovit, zda skutečně dostal nebo koupil to, co pod uvedeným jménem očekával. Jen tak je totiž možné se v záplavě nesprávně pojmenovaných a špatně určených rostlin správně orientovat - o hybridách ani nemluvě.
Danou práci je tedy možné označit za shrnutí podkladů, které jsou v současné době k dispozici, jejich zevšeobecnění v rámci daných možností a za pokus o sestavení praktických klíčů a metodiky pro určování rostlin.
K vůli přehlednosti nebyla v práci v několika statích respektována některá ustanovení. Tak kupř. název rostliny se - jak je známo - skládá z názvu rodu, názvu druhu a jména autora. Jména autorů se však v běžném textu ve světové praxi většinou neuvádějí a v přehledných tabulkách a klíčích se mnohdy vypouští i název rodu (viz kupř. práce Taylora, Hunta aj.), což přispívá obecně k přehlednosti a snazší orientaci.
Přesto však jsem přesvědčen, že daná práce bude dobrým výchozím podkladem pro další bádání a upřesňování rodu. Mám za to, že následné práce by měly jít touto cestou:
- doplnit chybějící původní popisy a publikovat jejich celé znění;
- zhotovit mapy nalezišť a průběžně je doplňovat o nové poznatky a zkušenosti z geografického rozšíření jednotlivých druhů a celého rodu na nalezištích. Na základě toho zvažovat příbuznost jednotlivých druhů a pokusit se o sestavení vývojové řady - zpočátku alespoň podle jednotlivých okruhů či skupin;
- zhotovit nákresy květů;
- provést postupně studii semen správně určených druhů (variet) a v jejím závěru provést analýzu rodu podle semen;
- provést revizi v rámci jednotlivých okruhů a revizi celého rodu.
V práci zůstala úmyslně nepostižena pěstitelská otázka. Tato problematika byla mnou a i jinými autory tolikrát publikována a je tak známá, že jsem to nepovažoval za nutné. Kromě toho svým charakterem do dané práce nepatří.
Přílohy
|
Původní jméno |
Stávající jméno |
|
Echinocactus acanthion SD. |
Echinocactus acanthion SD. |
|
Echinocactus acifer Hopf. |
Echinofossulocactus wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R. |
|
Echinocactus acroacanthus Stieber |
Echinocactus acroacanthus Stieber |
|
Echinocactus adversispinus Mühlpfrdt. |
Echinofossulocactus lamellosus (Dietr.) Br. et R. |
|
Echinocactus albatus Dietr. |
Echinofossulocactus albatus (Dietr.) Br. et R. |
|
Echinocactus allardtianus Dietr. |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
|
Echinocactus anfractuosus Mart. |
Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Br. et R. |
|
Echinocactus anfractuosus ensiferus Nob. |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
|
Echinocactus anfractuosus laevior Monv. |
Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. |
|
Echinocactus anfractuosus orthogonus Monv. |
Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Br. et R. |
|
Echinocactus anfractuosus spinossior Lem. |
Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Br. et R. |
|
Echinocactus arrectus Otto |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. : |
|
Echinocactus arrigens Lk. |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
|
Echinocactus arrigens atropurpureus Nob. |
Echinocactus arrigens v. atropurpureus Nob. |
|
Echinocactus biceras Jac. |
Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. |
|
Echinocactus boedekerianus Berg. |
Echinofossulocactus boedekerianus (Berg.) Croiz. |
|
Echinocactus brachiatus Lab. |
Echinocactus brachycentrus SD. |
|
Echinocactus brachycentrus SD. |
Echinocactus brachycentrus SD. |
|
Echinocactus brachycentrus oligacanthus Nob. |
Echinocactus oligacanthus (SD.) K. Sch. |
|
Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. |
Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. |
|
Echinofossulocactus bravoiae Tieg. |
Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. |
|
Echinofossulocactus bustamantei H. Bravo |
Echinofossulocactus bustamantei (H. Bravo) Croiz. |
|
Echinofossulocactus cadaroy |
Echinofossulocactus cadaroy - jen jméno |
|
Echinofossulocactus caespitosus Backbg. |
Echinofossulocactus caespitosus Backbg. |
|
Echinofossulocactus caespitosus v. gracilispinus H. Bravo |
Echinofossulocactus caespitosus v. gracilispinus H. Bravo |
|
Echinofossulocactus carneus Whitm. n. n. |
Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll, n. subn. |
|
Echinocactus cereiformis DC. |
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. ? |
|
Echinofossulocactus confusus Br. et R. |
Echinofossulocactus confusus Br. et R. |
|
Echinocactus coptonogonus Lem. |
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. |
|
Echinocactus coptonogonus major Lem. |
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. |
|
Echinofossulocactus cornigerus Lawr. |
Ferocactus latispinus (Haw.) Br. et R. |
|
Echinocactus crispatus DC. |
Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus crispatus anfractuosus Hort. |
Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus crispatus cristatus Hort. |
Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus crispatus Foersteri Hort. |
Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus crispatus horridus DC. |
Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus crispatus pentagonus Hort. |
Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus crispatus stenogonus Hort. |
Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus debilispinus Berg. |
Echinocactus debilispinus Berg. |
|
Echinofossulocactus densispinus Tieg., n. n. |
Echinofossulocactus densispinus (Tieg.) C. Schmoll n. subn. |
|
Echinocactus dichroacanthus Mart. |
Echinofossulocactus dichroacanthus (Mart.) Br. et R. |
|
Echinocactus dichroacanthus spinossior Monv. |
Echinofossulocactus dichroacanthus (Mart.) Br. et R. |
|
Echinocactus dietrichii Heynold |
Echinofossulocactus lancifer (Dietr.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus echidne Lawr. |
Ferocactus echidne (DC.) Br. et R. |
|
Echinocactus ellementii Miq. |
Echinocactus ellementii Miq. - pochybný druh |
|
Echinocactus ensifer Schelle |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
|
Echinocactus ensiferus Lem. |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
|
Echinocactus ensiferus pallidus H. Berol |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus erectocentrus Backbg. |
Echinofossulocactus erectocentrus Backbg. |
|
Echinofossulocactus esperanzaensis Whitm. n. n. |
Echinofossulocactus esperanzaensis Whitm. n. n. ? |
|
Echinofossulocactus esperanzensis |
Echinofossulocactus esperanzensis - jen jméno |
|
Echinocactus exulpatus Pfeiff. |
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. |
|
Echinocactus flavispinus Meinsh. |
Echinocactus flavispinus Meinsh. |
|
Echinocactus flexispinus SD. |
Echinofossulocactus flexispinus (SD.) H. Bravo |
|
Echinocactus flexuosus Dietr. |
Echinocactus flexuosus Dietr. - zmizelý druh |
|
Echinocactus fluctuosus Dietr. |
Echinocactus fluctuosus Dietr. - zmizelý druh |
|
Echinocactus foerster! Stieber |
Echinocactus foerster! Stieber - pochybný druh |
|
Echinocactus gasseri Hort. |
Echinofossulocactus lloydii Br. et R. |
|
Echinocactus gladiatus Lk. et 0. |
Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et 0.) Lawr. |
|
Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll |
Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll n. subn. |
|
Echinocactus gladiatus intermedius Lem. |
Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et 0.) Lawr. |
|
Echinocactus gladiatus ruficeps Lem. |
Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et 0.) Lawr. |
|
Echinocactus grandicornis Lem. |
Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. |
|
Echinocactus grandicornis fulvispinus SD. |
Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. |
|
Echinocactus grandicornis nigrispinus Lab. |
Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. |
|
Stenocactus grandicostatus n. n. ? |
Stenocactus grandicostatus n. n. ? - jen jméno |
|
Stenocactus grandicostatus v. flavispinus ? |
Stenocactus grandicostatus flavispinus ? -jen jméno |
|
Stenocactus grandicostatus ruficeps ? |
Stenocactus grandicostatus ruficeps ? -jen jméno |
|
Echinofossulocactus grisacanthus ? |
Echinofossulocactus grisacanthus ? -jen jméno |
|
Echinofossulocactus griseacanthus ? |
Echinofossulocactus griseacanthus ? -jen jméno |
|
Echinocactus griseispinus Jac. |
Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et 0.) Lawr., nebo Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. - ?? |
|
Echinofossulocactus guerraianus Backbg. |
Echinofossulocactus guerraianus Backbg. |
|
Echinocactus harissii ? |
Jen jméno |
|
Echinocactus hastatus Hopff. |
Echinofossulocactus hastatus (Hopff.) Br. et R. |
|
Echinocactus heteracanthus Mühlpfrdt. |
Echinofossulocactus heteracanthus (Mühlpfrdt.) Br. et R. |
|
Echinocactus hexacanthus Mühlpfrdt. |
Echinocactus hexacanthus Mühlpfrdt. - zmizelý druh |
|
Echinocactus heyderi Dietr. |
Echinocactus heyderi Dietr. - zmizelý druh |
|
Echinocactus hookeri Mühlpfrdt. |
Echinocactus hookeri Mühlpfrdt. |
|
Echinocactus hystrichocentrus Berg. |
Echinocactus hystrichocentrus Berg. - zmizelý druh |
|
Echinocactus hystrichodes Monv. |
Echinocactus hystrichodes Monv. - zmizelý druh |
|
Echinocactus ingotus-venosus ? |
Ferocactus ? |
|
Echinocactus interruptus Scheidw. |
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) • Lawr. |
|
Echinofossulocactus karwinskianus Law. |
Echinocactus ? |
|
Echinofossulocactus kellerianus Krainz |
Echinofossulocactus kellerianus Krainz |
|
Echinocactus lamellosus Dietr. |
Echinofossulocactus lamellosus (Dietr.) Br. et R. |
|
Echinocactus lamellosus fulvescens Nob. |
Echinofossulocactus lamellosus (Dietr.) Br. et R. |
|
Echinocactus lancifer Dietr. |
Echinofossulocactus lancifer (Dietr.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus latipelatus H. Bravo n. prov. |
Echinofossulocactus latipelatus H. Bravo n. prov. |
|
Echinofossulocactus lexarzai H. Bravo |
Echinofossulocactus lexarzai (H. Bravo) Croiz. |
|
Echinocactus linkeanus Dietr. |
Echinocactus linkeanus Dietr. - zmizelý druh |
|
Echinofossulocactus lloydii Br. et R. |
Echinofossulocactus lloydii Br. et R. |
|
Echinofossulocactus longispinus ? |
Echinofossulocactus longspinus ? - bez popisu |
|
Echinofossulocactus macracanthus Lawr. |
Echinocactus |
|
Echinocactus macrocephalus Mühlpfrdt. |
Echinocactus macrocephalus Mühlpfrdt. - zmizelý druh |
|
Echinocactus mammillifer Mlq. |
Echinocactus mammillifer Miq. - neznámý druh |
|
Echinocactus melmsianus Wegen. |
Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus mirbelii Lawr. |
Astrophytum |
|
Echinofossulocactus mocianus H. Bravo n. prov. |
Echinofossulocactus mocianus H. Bravo n. prov. - bez popisu |
|
Echinofossulocactus multiareolatus H. Bravo |
Echinofossulocactus multiareolatus H. Bravo n. incl. |
|
Echinocactus multicostatus Hildm. |
Echinofossulocactus multicostatus (Hildm.) Br. et 0. |
|
Echinofossulocactus multicostatus coahuilensis Frick |
Echinofossulocactus multicostatus (Hildm.) Br. et 0. |
|
Echinofossulocactus nerispinus C. Schmoll n. n. |
Echinofossulocactus nerispinus C. Schmoll n. n. |
|
Echinocactus obvallatus DC. |
Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus obvallatus v. pluricostatus Monv. |
Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. |
|
Echinocactus obvallatus spinossior Lem. |
Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. |
|
Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. |
Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. |
|
Echinocactus ochroleucus Jac. |
Echinocactus ochroleucus Jac. - zmizelý druh |
|
Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. |
Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. - zmizelý druh |
|
Echinocactus oligacanthus SD. |
Echinocactus oligacanthus SD. |
|
Echinocactus ondulatus ? |
Jen jméno |
|
Echinofossulocactus oxypterus Lawr. |
Ferocactus histrix (DC.) Linds. |
|
Echinofossulocactus parksianus C. Schmoll n. subn. |
Echinofossulocactus parksianus C. Schmoll n. subn. |
|
Echinocactus pentacanthus Lem. |
Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus pentacanthus v. david--boudetianus H. Bravo |
Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus Pfeifferi Lawr. |
Ferocactus glaucescens (DC.) Br. et R. |
|
Echinocactus phyllacanthus Mart. |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinofossulocactus phyllacanthus v. hookeri (Mühlpfrdt.) H. Bravo |
Echinocactus hookerii Mühlpfrdt. |
|
Echinojactus phyllacanthus laevior Lem. |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinocactus phyllacanthus laevis Lem. |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinofossulocactus phyllacanthus macracanthus Lawr. |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinofossulocactus phyllacanthus macracanthus Lawr. |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinocactus phyllacanthus tenuiflorus Lab. |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinocactus phyllacanthus v. tricuspidatus FiJrster |
Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R. |
|
Echinocactus phyllacanthoides Lem. |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinofossulocactus platyceras Lawi. |
Echinocactus ingens Zucc. ? |
|
Echinocactus polylophus ? |
Jen jméno |
|
Echinocactus quadrinatus Wegen. |
Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. -zmizelý druh |
|
Echinocactus raphidacanthus SD. |
Echinocactus raphidacanthus SD. - zmizelý druh |
|
Echinocactus raphidocentrus Jac. |
Echinocactus raphidocentrus Jac. - zmizelý druh |
|
Echinofossulocactus rectospinus Whitm. n. n. |
Echinofossulocactus rectospinus (Whitm.) H. Bravo n. subn. |
|
Echinofossulocactus recurvispinus H. Bravo n. prov. |
Echinofossulocactus recurvispinus H. Bravo n. prov. - bez popisu |
|
Echinofossulocactus reicheanus H. Bravo - n. prov. |
Echinofossulocatus reicheanus H. Bravo n. prov. - bez popisu |
|
Echinofossulocactus recurvus campylacanthus Lawr. |
Ferocactus recurvus (Mill.) Berg. |
|
Echinocactus robustus Pfeiff. |
Ferocactus robustus (Lk. et 0.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus robustus |
Echinofossulocactus robustus - jen jméno |
|
Echinofossulocactus rosasianus Whitm. n. n |
. Echinofossulocactus rosasianus Whitm. n. n. |
|
Echinofossulocactus setispinus ? |
Jen jméno |
|
Echinofossulocactus sfacelatus Whitm. |
Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n. |
|
Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n. |
Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n |
|
Echinocactus sphaerocephalus Milhlpfrdt. |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
|
Echinocactus spinosus Wegen. |
Echinofossulocactus wippermannii ( Mühlpfrdt.] Br. et R. |
|
Echinocactus stenogonus ? |
Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. |
|
Echinofossulocactus sulphatus |
Jen jméno |
|
Echinocactus sulphureus Dietr. |
Echinofossulocactus sulphureus (Dietr.) Meyrán |
|
Echinocactus teelii ? |
Echinocactus teelii - zmizelý druh |
|
Echinofossulocactus tegelbergii Schutz |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinocactus tenuiflorus Lk. et 0. |
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
|
Echinocactus teretispinus Lem. |
Echinocactus teretispinus Lem. - zmizelý druh |
|
Echinofossulocactus tetracanthus ? |
Jen jméno |
|
Echinocactus tetracentrus Lem. |
Echinocactus tetracentrus Lem. - zmizelý druh |
|
Echinocactus tetraxiphus Otto |
Echinofossulocactus tetraxiphus (Otto) Oehme |
|
Echinofossulocactus tetraxyphus v, longiflora H. Bravo |
Echinofossulocactus tetraxiphus (Otto) Oehme |
|
Echinocactus tribolacanthus Monv. |
Echinocactus tribolacanthus Monv. -zmizelý druh |
|
Echinocactus tricuspidatus Scheidw. |
Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus tricuspidatus v. longispina H. Bravo |
Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R. |
|
Echinocactus trifurcactus Jac. |
Echinocactus trifurcactus Jac. - zmizelý druh |
|
Echinofossulocactus turbiniformis Lawr. |
Strombocactus disciformis (DC.) Br. et R. |
|
Echinocactus undulatus Dietr. |
Echinocactus undulatus Dietr. - zmizelý druh |
|
Echinofossulocactus vanderaeyi Lawr. |
Ferocactus echidne (DC.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus vanderaeyi ignotus longispinus Lawr. |
Ferocactus echidne (DC.) Br. et R. |
|
Echinocactus vaupelianus Werd. |
Echinofossulocactus vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme |
|
Echinofossulocactus vaupelianus v. rectispinus H. Bravo |
Echinofossulocactus rectospinus Whitm. n. n. |
|
Echinocactus violaciflorus Quehl |
Echinofossulocactus violaciflorus (Quehl) Br. et R. |
|
Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. |
Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. |
|
Echinocactus wippermannii Mühlpfrdt. |
Echinofossulocactus wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R. |
|
Echinocactus xiphacanthus Miq. |
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
|
Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R. |
Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R. |
|
Echinocactus zacatecasensis v. brevispinus Berg. |
Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R. |
|
Echinocactus zacatecasensis v. longispinus Berg. |
Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Bravo |
|
Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Bravo |
Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Bravo |
(Ve sloupci „studijní materiály" je na prvním místě uveden původní popis, na druhém případná rekombinace a další studijní materiály jsou uvedeny v chronologickém pořadí)
|
Jméno |
Studijní materiály |
|
Echinocactus acanthion SD |
SD.: Cact. Hort. Dyck. 1849, 161, (1850) Förster a Rümpler: Cacteenkunde, 544, (1886) |
|
Echinocactus acifer Hopff. |
Ehrnbg.: Linnaea, XIX, 335, (1847) Förster: Cacteen, 520, (1846) |
|
Echinocactus acroacanthus Stieber |
Botanische Zeitung, 5, 491, (1847) C. S. J. Amer., 29, 69, (1957) Pechánek, Kaktusy, 1, 6, (1977) |
|
Echinocactus adversispinus Mühlpfrdt. |
Allg. Gartenztg., 16, 10, (1848) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) H. Bravo, C. S. Mex., 6, 86, (1969) |
|
Echinofossulocactus albatus (Dietr.) Br. et R. |
Allg. Gartenztg., 14, 170 (1846) Br. et R., The Cact., III, 112, (1922) |
|
Echinocactus allardtianus Dietr. |
Allg. Gartenztg., 15, 178, (1846) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 372, (1898) |
|
Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Lawr. |
Pfeiff., Enum. Cact., 64, (1837) Lawr., Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1841) Förster, Cacteen, 306, (1846) Tiegel et Oehme, Beitr. z. Sukk. u. - pflege, 79, (1938) Berger, Kakteen, 248, (1929) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 59, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 18, 101, (1973); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinocactus anfractuosus ensiferus Nob. |
SD, Cact. Hort. Dyck. 1849, 31, (1850) |
|
Echinocactus anfractuosus laevior Monv. |
Labour., Monogr. Cact, 220, (1853) |
|
Echinocactus anfractuos orthogonus Mov. |
Labour, Monogr. Cact, 220, (1853) |
|
Echinocactus anfractuos pentacanthus SD. |
SD, Cact. Hort. Dyck, 31, (1850) |
|
Echinocactus anfractuosus spinossior Lem. |
Lem, Cact. Gen. Nov. Sp, 89, (1839) |
|
Echinocactus arrectus Otto |
Förster, Cacteen, 346, (1846) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 545, (1886) Br. et R, The Cact, III, 114, (1922) |
|
Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. |
Allg. Gartenztg, 8, 161, (1840) Br. et R, The Cact, III, 114, (1922) Förster, Cacteen, 313 (1846) SD, Cact. Hort. Dyck. 1849, 161, (1850) K. Sch, Gesamtbesch. d. Kakt, 372, (1898) Pfeiffer, Abbild. Beschr. Cact, 2, 17, (1848) H. Bravo, C. S. Mex, 14, 62, (1969) J. Meyrán, C. S. Mex, 17, 43, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinocactus arrigens atropurpureus |
i SD, Cact. Hort. Dyck. 1849, 31, (1850) Pechánek, Kaktusy, 13, 30, (1977) |
|
Echinocactus biceras Jac. |
Allg. Gartenztg, 14, 370, (1848) K. Sch., Gesamtbeschr., 369, (1898) |
|
Echinofossulocactus boedekerianus (Berg.) Croiz. |
Berger, Kakteen 246, (1929) Croiz., C. S. J. Amer., 14, 11, (1922) |
|
Echinocactus brachiatus Lab. |
Monogr. Cact., 636, (1853) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) |
|
Echinocactus brachycentrus SD. |
SD., Cact. Hort. Dyck. i849; 160, (1850) Br. et R., The Cact, III, 121, (1922) |
|
Echinocactus brachycentrus oligacanthus (oligacantha) Nob. |
SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 31 et 160, (1850) |
|
Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. |
C. S. J. Amer., 589, (1934) Katalog Schmoll 1947, foto |
|
Echinofossulocactus bustamantei (H. Bravo) Crolz. |
Las Cact. de Mex., 404, (1937) Croiz., C. S. ). Amer., 14, 111, (1942) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 40, (1969) J. Meyrán, C. S. Mex. 17, 41, (1972) |
|
Echinofossulocactus cadaroy Hort |
Succulenta Hol., 83, (1956) |
|
Echinofossulocactus caespitosus Backbg. |
Backbg., The C. S. J. Gr. Brit.; 12, 14, 81, (1950) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 21, (1969) Pechánek, Kaktusy, 13, 32, (1977) |
|
Echinofossulocactus caespitosus var. gracilispinus H. Bravo |
H. Bravo, C. S. Mex., 14, 34, (1969) Pechánek, Kaktusy, 13, 32, (1977) |
|
Echinofossulocactus carneus Whitm. |
C. S. J. Amer., 5, 589, (1934) Katalog Schmoll 1947 |
|
Echinocactus cereiformis |
Mém. Mus. Hist Nat. Paris, 17, 115, (1828) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) |
|
Echinofossulocactus confusus Br. et R. |
Br. et R., The Cact, III, 121, (1922) Pechánek, Kaktusy, 13, 76, (1977) |
|
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. |
Cact. Aliq. Nov., 23, (1838) Lawr., Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1841) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 16, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinocactus coptonogonus major Lem. Echinofossulocactus crispatus (DG.) Lawr. |
Cact. Gen. Nov. Spec, 87, (1839) DC, Prodr., 3, 416, (1828) Lawr, Loudon Gard. Mag, 17, 317, (1841) Pfeiff, En. Cact, 63, (1837) Förster Cacteen, 312, (1846) K. Sch, Gesamtbeschr. d. Kakt, 312, (1898) Tieg, Beitr. z Sukkunde u. -pflege, 79, (1938) H. Bravo, C. S. Mex, 14, 63, (1969) Meyrán, C. S. Mex, 17, 45, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinocactus crispatus anfractuosus Hort. |
Schelle, Kakteen, 212, (1926) |
|
Echinocactus crispatus crispatus Hort. |
Gurke, Monatschr. Kakt, 16, 188, (1906) |
|
Echinocactus Foersteri Hort. |
? |
|
Echinocactus crispatus horridus DC. |
Mém. Mus. Hist. Kakt. Paris, 17, 115, (1828) For, Cacteen, 312, (1846) |
|
Echinocactus crispatus pentacanthus Hort. |
Schelle, Kakteen, 212, (1926) |
|
Echinocactus crsipatus stenogonus Hort. |
Schelle, Kakteen, 212, (1926) |
|
Echinocactus debilispinus Berg. |
Allg. Gartenztg., 8, 131, (1840) Förster, Cacteen, 314, (1846) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) Pechánek, Kaktusy, 13, 76, (1977) |
|
Echinofossulocactus densispinus (Tieg.) C. Schmoll |
C. S. J. Amer., 6, 37, (1934) Pechánek, Fričiana, V, 32, 9, (1965) Pechánek, Kaktusy, 13, 77, (1977) |
|
Echinofossulocactus dichroacanthus (Mart.) Br. et R. |
Pfeiff., En. Cact., 63, (1837) Br. et R., The Cact., III, 117, (1922) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 533, (1886) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 375, (1898) Tieg., Beitr. z. Sukkunde u -pflege, 80, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 38, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 17, 43, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) Pechánek, Kaktusy, 1, 3, (1983) |
|
Echinocactus dichroacanthus spinossior Monv. |
Labour., Monogr. Cact., 213, (1853) |
|
Echinocactus dietrichii Heynold |
Heynold, Nom., 2, 92, (1846) Br. et R., The Cact., III, 118, (1922) |
|
Echinocactus ellemeetii Miq. |
Nederl. Kruidk., 4, 337, (1858) Br. et R., The Cact, III, 121, (1922) |
|
Echinocactus ensifer Lem. |
Cact. Alliq. Nov., 26, (1838) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 373, (1898) |
|
Echinocactus ensiferus Lem. |
Cact. Aliq. Nov., 26, (1838) Schelle, Kakteenkultur, 173, (1907) |
|
Echinocactus ensiferus pallidus H. Berol |
Förster, Cacteen, 306, (1846) |
|
Echinofossulocactus erectocentrus Backbg. |
Backbg., Die Cactaceae, V, 2772, (1961) |
|
Echinofossulocactus esperanzaensis Whitm. n. n. |
C. S. J. Amer., V, 12, 589, (1934) |
|
Echinofossulocactus esperanzensis |
C. S. J. Amer., 11, 6, 86, (1939) |
|
Echinocactus exulpatus Pfeiff. |
Pfeiff., Enum. Cact, 65, (1837) |
|
Echinocactus flavispinus Meinsh. |
? ? |
|
Echinofossulocactus flexispinus (SD.) H. Bravo ' |
For. et Rümpler, Cacteenkunde, 539, (1886) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 159, (1850) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 44, (1969) K. Sch. Gesamtbeschr. d. Kakt., 371, (1898) Backbg., Die Cact, V. 2781, (1961) |
|
Echinocactus flexuosus Dietr. |
Allg. Gartenztg., 19, 347, (1851) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 537, (1886) |
|
Echinocactus fluctuosus Dietr. |
Allg. Gartenztg., 19, 154 (1851) |
|
Echinocactus foerster! Stieber |
Bot. Zeitung, 5, 491, (1847) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) |
|
Echinocactus gasseri Hort. |
R. Suhr, ZfS., 98, 1925, (1926) Berger, Kakteen, (1929) Borg, Cacti, 279, (1951) |
|
Echinofossulocactus gladiatus [Lk. et Otto) Lawr. |
Verh. Var. BefOrd. Gartenbau, 3, 426, (1827) Lawr., Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1846) Förster, Cacteen, 307, (1846) M. Gíirke, Monatschr. fůr Kakteenkunde, 17 (6), 81, (1907) Tiegel, Beitr. z. Sukkunde u. -pflege, 80, (1938) Pechánek, Kaktusy, 13, 70, (1977) |
|
Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll n. n. |
C. S. J. Amer., 6, 37, (1934) Pechánek, Kaktusy, 12 (7), 53, (1977) |
|
Echinocactus gladiatus intermedius Lem. |
Labour., Monogr. Cact., 215, (1853) |
|
Echinocactus gladiatus ruficeps Lem. |
Labour., Monogr. Cact., 215, (1853) |
|
Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. |
Lem., Cact. Gen. Nov., 2 Sp., 30, (1839) Br. et R., The Cact, III, 114, (1922) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 157, (1850) Förster et Růmpler, Cacteenkunde, 529, (1886) Tiegel, Beitr. z. Sukkunde u. -flege, 79, (1938) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt, 366, (1898) Meyrán, C. S. Mex., 20, 35, (1975) |
|
Echinocactus grandicornis fulvispinus SD. |
Labour., Monogr. Cact., 210, (1853) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 157, (1850) |
|
Echinocactus grandicornis nigrispinus Lab. |
Labour., Monog. Cact, 210, (1853) |
|
Stenocactus grandicostatus |
Katalog Schmoll 1947 |
|
Stenocactus grandicostatus flavispinus |
Katalog Schmoll 1947 |
|
Stenocactus grandicostatus ruficeps |
Katalog Schmoll 1947 |
|
Echinofossulocactus grisacanthus |
C. S. J. Amer., 11, 6, 86, (1939) |
|
Stenocactus griseacanthus |
Katalog Schmoll 1947 |
|
Echinocactus griseispinus Jac. |
Allg. Gartenztg., 19, 99, (1856) Förster et Růmpler, Cacteenkunde, 533, (1886) |
|
Echinofossulocactus guerraianus Backbg. |
Fedde Řep. LI, April, 63, (1942) Backbg., Die Cact, V. 2789, (1961) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 41, (1969) |
|
Echinocactus harissii |
Br. et R., The Cact., III, 109, (1922) |
|
Echinofossulocactus hastatus (Hopf.) Br. et R. |
K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt, 376, (Í898) Br. et R., The Cact, III, 111, (1922) M. Gíirke, Monatschr. f. Kakteenkunde, 17, (6), 85, (1907) Krainz, Die Kakteen, 1, IV, C VIII e, (1962) |
|
Echinofossulocactus heteracanthus (Mühlpfrdt.) Br. et R. |
Allg. Gartenztg., 13, 345, (1845) Br. et R., The Cact, III, 112, (1922) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 162, (1850) Berger, Kakteen, 247, (1929) Meyrán, C. S. Mex., 20, 35, (1975); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinocactus hexacanthus Mühlpfrdt. |
Allg. Gartenztg., 14, 369, (1846) Katalog Schmoll 1969 |
|
Echinocactus heyderi Dietrich |
Allg. Gartenztg., 14, 170, (1846) Förster et Růmpler, Cacteenkunde, 548, (1886) |
|
Echinocactus hookeri Mühlpfrdt. |
Allg. Gartenztg., 44, 345, (1845) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 156, (1850) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 19, (1969) Pechánek, Kaktusy, 13, 79, (1977) |
|
Echinocactus hystrichocentrus Berg. |
Allg. Gartenztg., 8, 131, (1840) Br. et R., The Cact., III, 122, (1922) Förster, Cacteen, 314, (1846) |
|
Echinocactus hystrichodes Monv. |
Labour., Monogr. Cact., ?, (1853) |
|
Echinocactus ignotus-venosus |
Br. et R., The Cact., III, 109, (1922) |
|
Echinofossulocactus kellerianus Krainz |
Schweizer Garten, 1, 10, (1946) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 36, (1969) |
|
Echinofossulocactus lamellosus (Dietr.) Br. et R. |
Allg. Gartenztg., 15, 177, (1847) Br. et R., The Cact., III, 113, (1922) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 14, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 18, 40, (1973); 26, 60, 1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinocactus lamellosus fulvescens Nob. |
SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 30, (1850) |
|
Echinofossulocactus lancifer (Dietr.) Br. et R. |
Allg. Gartenztg., 7, 154, (1839) Br. et R., The Cact., III, 118, (1922) Förster, Cacteen, 308, (1846) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1081) |
|
Echinofossulocactus latipelatus H. Bravo |
H. Bravo, C. S. Mex., 14, 14, (1969) |
|
Echinofossulocactus lexarzai (H. Bravo) Croiz. |
H. Bravo, Las Cact. de Mex., 400, (1937) Croiz., C. S. J. Amer., 14, 111, (1942) Meyrán, C. S. Mex., 17, 41, (1972); 25, 60 (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinocactus linkeanus Dietr. |
Allg. Gartenztg., 16, 298, (1848) |
|
Echinofossulocactus lloydii Br. et R. |
Br. et R., The Cact., III, 118, (1922) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 66, (1969) Pechánek, Kaktusy, 18, 34, (1982) |
|
Echinofossulocactus longispinus ? |
C. S. J. Amer., 11, 86, (1939) Schutz, Kaktusy, 9, 74, (1973) |
|
Echinocactus macrocephalus Mühlpfrdt. |
Allg. Gartenztg., 14, 370, (1846) |
|
Echinocactus mammillifer Miq. |
Linnaea, 12, 8, (1838) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 88, (1969) |
|
Echinocactus melmsianus Wegen. |
Allg. Gartenztg., 12, 65, (1844) Förster, Cacteen, 312, (1846) |
|
Echinofossulocactus mocianus H. Bravo |
C. S. Mex., 14, 15, (1969) |
|
Echinofossulocactus multiareolatus H. Bravo |
H. Bravo, An. Inst. Biol., 30, 59, [1959) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 39, (1969) |
|
Echinofossulocactus multicostatus (Hlldm.) Br. et R. |
Mathsson, Gartenflora, 39, 465, (1890) Br. et R., The Cact., III, 111, (1922) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt, 376, (1898) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 18, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981 |
|
Echinofossulocactus multicostatus coahuilensis Frick |
C. S. J. Amer., 2, 11, 480, (1931) |
|
Stenocactus nerispinus C. Schmoll, n. n. |
Katalog Schmoll 1947 Pechánek, Kaktusy, 13, 52, (1977) |
|
Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. |
DC., Prodr., 3, 462, (1828) Lawr., Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1841) Dietrich, Allg. Gartenztg., 7, 154, (1839) Förster, Cacteen, 308, (1846) Pfeiffer, En. Cact., 64, (1837) K. Sch., Gesamtbeschr. d: Kakt., 370, (1898) Tiegel, Beitr. z. Sukkde u. -pflege, 80, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 43, (1969) J. Meyrán, C. S Mex., 17, 42, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinocactus obvallatus pluricostatus Monv. |
SD., Cact. Hort. Dyck. 1844; 20, (1845) |
|
Echinocactus obvallatus spinosslor Lem. |
SD., Cact. Hort. Dyck., 1849; 30, (1850) |
|
Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. |
Móllers Deutsche Gartenztg., 48, 379, (1933) Tieg. et Oehme, Beitr. z. Sukkde u. -pflege, 82, (1938) H. Bravo, Las Cact. Mex., 401, (1937) Pechánek, Kaktusy, 13, 51, (1977) |
|
Echinocactus ochroleucus Jac. |
Allg. Gartenztg., 24, 101, (1856) Br. et R., The Cact., III, 122, (1922) |
|
Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. |
Allg. Gartenztg., 16, 10, (1848) |
|
Echinocactus oligacanthus (SD.) K. Sch. |
SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 160, (1850) K. Sch. Gesamtbeschr. d. Kakt., 374, (1898) |
|
Echinocactus ondulatus ? |
Katalog Schmoll 1947 |
|
Echinofossulocactus parksianus C. Schmoll n. subn. |
C. S. J. Amer., 6, 36, (1934) Pechánek, Fričiana, řada V - zpráv, 32, 52, (1965) Pechánek, Kaktusy, 13, 52, (1977) |
|
Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. |
Lem., Cact. Aliq. Nov., 27, (1838) Br. et R., The Cact., III, 115, (1922) Tieg. et Oehme, Beitr. z. Sukk. u. -pflege, 78, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 35, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 17, 46, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinofossulocactus pentacanthus var. david-boudetianus H. Bravo |
C. S. Mex., 14, 36, (1969) David-Boudet, Cact. Rév. Franc., 67, 40, (1960) |
|
Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. |
Allg. Gartenztg., 4, 201, (1836) Loudon, Gard. Mag., 17, 317, (1841) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 529, (1886) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt. 368, (1898) Br. et R., The Cact., III, 118, (1922) Tieg. et Oehme, Beitr. z Sukk. u. -pflege, 78, (1938) Pfeiff., En. Cact., Tab. IX, (1848) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 18, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 17, 39, (1972); 25, 63, (1980); 26, 17, (1981) |
|
Echinofossulocactus phyllacanthus var. hookeri (Mühlpfrdt.) H. Bravo |
H. Bravo, C. S. Mex., 14, 19, (1969) |
|
Echinocactus phyllacanthus laevis Lem. |
Backbg., Die Cact., V, 2784, (1961) |
|
Echinocactus phyllacanthus laevior Lem. |
SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 30, (1850) |
|
Echinofossulocactus phyllacanthus macracanthus Lawr. |
Loudon, Gard. Mag., 17, 317, (1841) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 530, (1886) |
|
Echinofossulocactus phyllacanthus micracanthus Lawr. |
Loudon, Gard. Mag., 18, 317, (1841) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) |
|
Echinocactus phyllacanthus tenuiflorus Lab. |
Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) |
|
Echinocactus phyllacanthus v. tricuspidatus Nob. |
Förster, Cacteen, 311, (1846) FĎrster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) |
|
Echinocactus phyllacanthoides Lee. |
Lem., Cact. Gen. Nov., 28, (1839) |
|
Echinofossulocactus polylophus ? |
C. S. J. Amer., 11, 6, 86, (1939) |
|
Echinocactus quadrinatus Wegen. |
Allg. Gartenztg., 12, 66, (1844) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 100, (1850) |
|
Echinocactus raphidacanthus SD. |
SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 160, (1850) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 544, (1886) |
|
Echinofossulocactus rectospinus Whltm. |
C. S. J. Amer., 559, (1934) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 65, (1969) |
|
Echinofossulocactus recurvispinus H. Bravo |
I. H. Bravo, C. S. Mex., 14, 14, (1969) |
|
Echinofossulocactus reicheanus H. Bravo |
H. Bravo, C. S. Mex., 14, 15, (1969) |
|
Echinocactus rhapidocentrus Jac. |
Allg. Gartenztg., 24, 101, (1856) Br. et R., The Cact, III, 122, (1922) |
|
Echinocactus robustus ? |
Non Pfeiffer, En. Cact., 62, (1837) = ferocactus Katalog Schmoll 1947 |
|
Echinofossulocactus rosasianus Whitm. n. n. |
C. 3. J. Amer., 589, (1934) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 86, (1969) Pechánek, Fričiana, řada 5 - zpráv, 32, 8, (1965) Pechánek, Kaktusy, 13, 54, (1977) |
|
Echinofossulocactus setispinus ? |
Katalog Schwarz ? |
|
Echinofossulocactus sfacelatus Whitim? |
|
|
Echinofosulocactus sphacelatus Whitm. n. n. |
C S. J. Amer., 6, 37, (1934) Pechánek, Kaktusy, 13, 53, (1977) |
|
Echinocactus sphaerocephalus Mühlpfrdt. |
Allg. Gartenztg., 14, 370, (1846) K. Sch., Gesamtbeschr. d. K., 372, (1898) Br. et R., The Cact., III, 114, (1922) |
|
Echinocactus spinosus Wegen. |
Allg. Gartenztg., 12, 66, (1844) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 363, (1898) Br. et R., The Cact., III, 111, (1922) |
|
Echinocactus stenogonus Weber ? |
K. Sch., Monatschrift Kakteenk., 5, 107, (1895) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 372, (1898) Backbg., Die Cact., V, 2780, (1961) |
|
Stenocactus sulphatus |
Katalog Schmoll 1947 |
|
Echinofossulocactus sulphureus (Dietr.) Meyrán |
Allg. Gartenztg., 13, 170, (1841) Meyrán, C. S. Mex., 22, 36, (1977) Förster, Cacteen, 312, (1846) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 541, (1886) |
|
Echinocactus teelii Hort. |
Hortus Monatschr. Kakt, 11, 161, (1901) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 68, (1969) |
|
Echinofossulocactus tegelbergii Schiitz |
Schutz, Kaktusy, 13, 93, (1972) |
|
Echinocactus tenuiflorus Lk. et 0. |
SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 157, (1850) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) |
|
Echinocactus teretispinus Lem. |
Hort. Univ., 6, 60, (1845) Br. et R., The Cact., III, 123, (1922) |
|
Stenocactus tetracanthus ? |
Katalog Schmoll 1947 |
|
Echinocactus tetracentrus Lem. |
Lem., Cact. Gen. nov., 31, (1839) Förster, Cacteen 315, (1846) |
|
Echinofossulocactus tetraxiphus (Otto) Oehme |
K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 363, (1898) Oehme, Beitr. z. Sukkde u. -pflege, 82, (1938) Berger, Kakteen, 244, (1929) Schelle, Handb. d. Kakteenkultur, 170, (1907) Schelle, Kakteen, 209, (1926) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 84, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinofossulocactus tetraxyphus var. longiflora H. Bravo |
H. Bravo, C. S. Mex., 14, 84, (1969) |
|
Echinocactus tribolacanthus Monv. |
Lab., Monogr. Cact., 221, (1853) Br. et R., The Cact., III, 123, (1922) |
|
Echinofossulocactus tricuspidatus |
Scheidw., Allg. Gartenztg., 9, 51, (1841) Förster, Cacteen, 311, (1846) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 19, (1969) J. Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinofossulocactus tricuspidatus v. longispina H. Bravo |
H. Bravo, C. S. Mex., 14, 20, (1969) |
|
Echinocactus trifurcactus Jac. |
Allg. Gartenztg., 24, 100, (1856) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 372, (1898) Schelle, Kakteenkultur, 172, (1907) Br. et R., The Cact., III, 123, (1922) |
|
Echinocactus undulatus Dietr. |
Allg. Gartenztg., 12, 187, (1844) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 159, (1850) Förster, Cacteen, 309, (1846) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 539, (1886) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 371, (1898) Br. et R., The Cact., III., 117, (1922) |
|
Echinofossulocatcus vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme |
Notizbl. Bot. Gart. u Mus. Berlin-Dahlem, 11, 273. (1931) Tieg. et Oehme, Beitr. z. Sukkunde u. -pflege, 82, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 64, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 25, 61, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Echinofossulocactus vaupelianus v. rectispinus H. Bravo |
H. Bravo, C. S. Mex., 14, 65, (1969) |
|
Echinofossus violaciflorus (Quehl) Br. et R. |
Quehl, MfK, 22, 102, (1912) Br. et R., The Cact., 114, (1922) Krainz, Die Kakteen, 1, XI, CVIIc, (1963) |
|
Echinocactus wegeneri (Weg.) SD. |
SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 100, (1850) Wegen., Allg. Gartenztg., 12, 66, (1844) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 543, (1886) Br. et R., The Cact., III, 122, (1922) |
|
Echinofossulocactus wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R. |
Mühlpfrdt., Allg. Gartenztg., 14, 370, (1846) Br. et R., The Cact., III, 111, (1922) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 363, (1898) Berger, Kaktee, 246, (1929) Tieg. et Oehme, Beitr. z. Sukkunde u. -pflege, 82, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 69, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 26, 19, (1981) |
|
Echinocactus xiphacanthus Miq. |
Linea, XII, 1, ti, (1838) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 38, (1969) |
|
Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R. |
Br. et R., The Cact., III, 113, (1922) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 67, (1969) Pechánek, Kaktusy, 13, 106, (1977) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) |
|
Stenocactus zacatecasensis v. brevispinus Berg. |
Berger, Kakteen, 246, (1929) |
|
Stenocactus zacatecasensis v. longispinus Berg. |
Berger, Kakteen, 246, (1929) |
|
Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Bravo |
H. Bravo, C. S. Mex., 14, 67, (1969) |