Taxon
Echinomastus durangensis (Runge ex K. Schumann) Britton et Rose, The Cactaceae, 3: 152, 1922
Echinocactus durangensis Runge ex K. Sch., Gesamtbeschreibung Kakt., p. 446, 1898
Echinocactus durangensis Runge, Hamburger Garten- Blumenzeitung, 46: 231, 1890, nom. inval.
Neolloydia durangensis (K. Sch.) L. Benson, Cact. Succ. J. (US), 46: 81, 1974
Echinomastus unguispinus (Engelm.) Br. et R. var. durangensis (K. Sch.) H. Bravo, Cact. Succ. Mex., 25: 65, 1980
Thelocactus durangensis (K. Sch.) G. D. Rowley, Excelsa, 12: 31, 1986
Sclerocactus unguispinus (Engelm.) N. P. Taylor var. durangensis (K. Sch.) N. P. Taylor, Bradleya, 5: 94, 1987
Pediocactus unguispinus (Engelm.) J. J. Halda var. durangensis (K. Sch.) J. J. Halda, Acta Mus. Richnov., sect. natur. (Rychnov nad Kněžnou), 5: 26, 1998
Echinomastus mapimiensis Backeb., Cact. Succ. J. (GB), 15: 3, 1953
Druhové jméno tohoto echinomastusu je odvozeno od jeho původu ze spolkového mexického státu Durango.

Popis
Stonek jednotlivý, kulovitý až vejčitý, 80-110(-200) mm vysoký, 70-90 mm široký, šedozelený; 18-20 nízkých žeber rozděleno do hrbolců, nesoucích na vrcholu zpočátku vlnaté, později holé areoly. Trny téměř zakrývají tělo, okrajové bílé, žlutavé až hnědavé s modrošedou až černou špicí, 15-30 mm dlouhé, obvykle v počtu 25(-35) v několika řadách, dolní kratší; středové trny 3-6, bílé až špinavě hnědé, na svrchní straně vždy tmavší než okrajové, nejspodnější střední odstávající, přímý až zakřivený, 15-20 mm dlouhý, ostatní jen nepatrně odlišitelné od okrajových, až 35 mm dlouhé, směřují vzhůru.
Květy
okvětní lístky hnědavé s tmavě hnědým středním proužkem nebo tříslovinové barvy s tmavším hnědým středním proužkem, 20-30 mm velké, prašníky, blizna a bliznové laloky žluté.
Plod
soudkovitý s pevnými stěnami a někdy s několika šupinami, za zralosti zasychavý, zelený až hnědavý, podélně pukající, 10 mm dlouhý, 5 mm široký.
Semena
černá, 1,8-2 mm velká, ledvinovitá, na povrchu jemně bradavčitá.

Variety
Žádné vnitrodruhové členění nebylo stanoveno, druh je však velmi variabilní v barvě, hustotě a robustnosti otrnění. Tato různorodost, kdy některé přechodné formy lze jen obtížně odlišit od E. unguispinus, vedla zřejmě také ke kombinacím na úroveň variety tohoto staršího taxonu. Jedna z meziforem byla platně popsána jako Echinomastus mapimiensis Backeb., další s drobnějším vzrůstem a háčkovitým dolním středovým trnem je známa podle jejího objevitele jako E. durangensis f. reineke.

Výskyt
Konkrétní údaj o nalezišti poprvé blíže uvedl podle Mathssonova údaje K. Schumann - Durango, Rio Nazas, západně od Villa Lerdo. Spojitý výskyt lze definovat přibližně jako kruhovou výseč, směřující od svého vrcholu u Lerdo na severovýchod k hranici Durango - Chihuahua, jednotlivá naleziště jsou hlášena z okolí Pedricena, přechodné formy rostou nejvíce v okolí Mapimi; druh se podle dostupných informací vyskytuje skutečně jen na území státu Durango.
E. durangensis osidluje nízké štěrkovité kopce v nadmořské výšce těsně nad 1000 metrů v typických nízkých pouštních formacích Chihuahuašské pouště.

Pěstování
Echinomastusy v našich podmínkách nepatří k jednoduše kultivovatelným kaktusům a proto se nejčastěji pěstují roubované. Základní podmínkou je volba podnoží; jako nejvhodnější se jeví být podložky typu Helianthocereus pasacana, které jsou odolné a vyhovují potřebě chladnějšího přezimování, které je spolu s požadavkem na dostatečné množství světla po celý rok podmínkou úspěšného pěstování. Je však třeba se smířit se skutečností, že roubovanci na jakékoliv podnoži dosahují nepřiměřeně velkých rozměrů. Pravokořenné pěstování je problematické, přestože čerstvá semena klíčí velmi dobře. E. durangensis patří oproti ostatním echinomastusům ke snáze udržitelným na vlastních kořenech. Bezpodmínečně nutnou podmínkou úspěchu je co nejcitlivější dodržení základních zásad - propustného substrátu, opatrné zálivky a dostatku světla i čerstvého vzduchu.

Poznámky
Echinomastus unguispinus a E. durangensis jsou bezesporu velmi blízce příbuzné druhy, jejichž areály výskytu se ve státě Durango překrývají. Populace na jednotlivých lokalitách jsou však uniformní a dosud neexistují žádné zprávy o tom, že by oba dva taxony rostly společně na stejném stanovišti. Na druhou stranu proměnlivost obou způsobila a způsobuje problémy v jejich vzájemném vymezení. Znak, podle kterého lze oba druhy bezpečně odlišit, je typ plodu; v případě E. durangensis kompaktní a pukavý, u E. unguispinus nepukavý s papírovitou slupkou. Při takové interpretaci pak do okruhu E. durangensis patří jednoznačně i E. unguispinus var. minimus Lau (samotný Lau své zařazení zdůvodnil očekáváním budoucí fúze obou druhů), který je přes značnou vzdálenost lokalit nejbližším příbuzným zajímavé nepopsané, také miniaturní formy z východního Duranga (E. durangensis f. reineke). Obdobně lze do okruhu E. durangensis umístit E. mapimiensis, taxon po dlouhá léta záhadný jak z  hlediska znaků (rozlišení), tak i jeho lokalizace.
Tolik užší pohled, akceptovatelný spíše pěstiteli. V širším pojetí, které v profesionálních kruzích nyní převažuje, rod Echinomastus jako takový se už většinou neuznává. Všichni jeho příslušníci jsou nejčastěji převedeni do rodu Sclerocactus a okruh E. unguispinus - E. durangensis je redukován do jediného druhu E. unguispinus bez užšího členění, což lze i při průměrné znalosti poměrů v přírodě přijmout jen se značnými rozpaky. Připustíme-li totiž, že vše lze pěstovat a množit jako jeden druh, pak je zcela jasné, že by se měly rostliny vzájemně volně křížit. V přírodě to však není možné vzhledem k prostorovým bariérám a izolovanosti populací. Avšak E. unguispinus a E. durangensis zřejmě mezi sebou zkřížit nelze ani v kultuře.

Literatura
Anderson E. F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 4: 1-28, 1986 [český překlad Aztekia, 12: 3-21, 1989]
Backeberg C., A new Echinomastus, Cact. Succ. J. (GB), 15: 67-68, 1953
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2822-2837, 1961
Glass Ch. et Foster R., The genus Echinomastus in the Chihuahuan Desert, Cact. Succ. J. (US), 47: 218-233, 1974
Hunt D. R., CITES Check List, Royal Bot. Garden & IOS, 1999
John V., Začlenění rodu Echinomastus do čeledi Cactaceae, Aztekia, 5: 4-7, 1982
Lux A. et Staník R., Mexické echinomastusy, Kaktusy - Sukulenty, 7: 3-6, 28-30, 1986
Reineke H.-D. et Haslinger G., Eine Mini-Form des Echinomastus durangensis (Runge) Br. et R. und einige Bemerkungen zur Systematik des Formenkreises, Kakt. und and. Sukk., 36: 2-6, 1985 [český překlad Aztekia, 8: 57-60, 1985]
Šedivý V., Existuje Echinomastus mapimiensis Backeb.?, Aztekia, 5: 21-23, 1982
Šedivý V., Rod Echinomastus Br. et R., Atlas kaktusů, příloha, 10, 1995
Šedivý V., Král J., Echinomastus unguispinus (Engelm.) Br. et R. var. minimus A. B. Lau, Atlas kaktusů, 5: 14, 1990
Zachar M., Echinomastus "mapimiensis" Backeb., Aztekia, 15: 35-36, 1992

Autoři
Text Vladislav Šedivý
Foto Josef Bušek ve vlastní sbírce.