Taxon
Weingartia neocumingii Backeberg, Kakt. und and. Sukk., 2: 2, 1950
Echinocactus cumingii Salm-Dyck nom. illegit., Cact. Hort. Dyck Cult., p.174, 1850 ('cumingii') non Höpffer 1843 non Regel et Klein 1860
Lobivia cumingii Br. et R., The Cactaceae, 3: 59, 1923
Oroya cumingii (SD.) Kreuzinger, Verzeichnis, p. 39, 1935
Gymnocalycium neocumingii (Backeb.) Hutchison, Cact. Succ. J. (US), 29: 14, 1957
Gymnocalycium cumingii (Br. et R.) Hutchison, Nat. Cact. Succ. J., 14: 38, 1959
Sulcorebutia neocumingii (Backeb.) Brandt, Frankf. Kakt.-Freund, 3: 9, 1976
Rebutia neocumingii (Backeb.) Hunt, Bradleya, 5: 94, 1987
Druh byl pojmenován podle svého nálezce, Hugha Cuminga, anglického sběratele rostlin, který žil v letech 1791-1865 a sbíral kaktusy zejména v Bolívii, Chile a Brazílii.

Popis
Tělo
stonek polokulovitý, jednotlivý, zřídka odnožující, až 100 mm široký; pokožka jasně zelená; temeno málo snížené, otrněné. Žeber 16-18, spirálovitá, rozložená do výrazných polokulovitých, na bázi čtyřúhelníkovitých hrbolů s nevýrazným, málo vyčnívajícím výstupkem pod areolou; areoly na horní stěně hrbolů, protáhle eliptické, bíle vlnaté. Okrajové a středové trny málo odlišné, paprskovitě rozložené až odstávající; okrajových trnů 16-20, asi 5-15 mm dlouhé, dolní kratší až nahnědlé s tmavší špičkou, lesklé, rovné, štíhle jehlovité, roztažené až vzpřímené; 6-10 trnů postavených spíše jako středové, některé z nich silnější a delší, rovné až poněkud prohnuté, tmavší, slámově žluté až hnědé, s tmavěji žlutohnědou špičkou.
Květy
se zcela krátkou trubkou, vznikající na horním konci areol kolem temene nebo níže na boku těla, až 25 mm dlouhé, zlatožluté, tmavě okrově žluté až oranžově žluté; květní lůžko a trubka pokryté jen hladkými, zaokrouhlenými, nazelenale červenožlutými šupinami, výše na trubce plynule přecházejícími ve zcela hladké, tupě kopinaté, vzpřímené, v horní části ven vyhnuté vnější okvětní lístky; vnitřní okvětní lístky lžíčkovité, zaokrouhlené s malou špičkou, všechny stejně zbarvené; nitky a prašníky nažloutlé až žluté, tyčinky skloněné dovnitř; čnělka a blizna nažloutlé, blizna pod úrovní nejvyšších prašníků.
Plod
malý, kulovitý, hnědý, asi 5 mm široký.
Semena
protáhle kulovitá, asi 1 mm dlouhá, černohnědá.

Variety
První popis, který se vztahuje k W.neocumingii, byl vyhotoven podle rostlin, které byly údajně objeveny dr. T.Bridgesem v Andách v Peru a v roce 1842 dovezeny H.Cumingem společně s Echinopsis cinnabarina do Berlína. V novější době byl tento druh opakovaně znovu sbírán, a také byly nalezeny některé další, zřejmě blízce příbuzné rostliny. Na základě těchto sběrů byla popsána v roce 1980 W.neocumingii var. mairanensis a v roce 1981 W.neocumingii var. koehresii. Kromě toho byla v průběhu času řada dalších taxonů přiřazena k W.neocumingii jako poddruhy nebo variety:
W.neocumingii subsp. pulquinensis (1980)
subsp. sucrensis (1980)
var. corroana (1959)
var. hediniana (1958)
var. multispina (1980)
var. trollii (1980)
Jako W.neocumingii byly označeny sběry
FR 811
KK 1050
KK 1201
KK 1913
z nich pocházející rostliny nejsou zcela jednotné. V kultuře se navíc můžeme setkat i s dalšími jmény, u kterých neexistuje popis, např. jako
W.neocumingii var. flavispina je označována rostlina s vyšším vzrůstem a nažloutlými trny, jako
W.neocumingii var. brevispina rostlina s trny dlouhými jen několik mm. Tato poslední rostlina byla Brandtem popsána pod jménem W.brachygraphisa.
Z taxonů klasifikovaných na infraspecifické úrovni v rámci W.neocumingii je s var. neocumingii nejblíže příbuzná W.neocumingii var. koehresii a W.neocumingii var. trollii a asi také W.sucrensis.

Výskyt
V nejstarších popisech, které se vztahují k W.neocumingii, nebyl původ rostlin blíže uveden, nalézt můžeme jen informace o nálezu v Andách v Peru (Rümpler) a v Bolívii (Schumann), vzhledem k době nejstaršího nálezu lze však oprávněně předpokládat, že se jednalo o oblast některého z velkých měst, a všechny dostupné informace ukazují na Sucre. Z blízkého okolí pochází sběr KK 1050, ale také W.neocumingii var. koehresii, W.neocumingii var. trollii a W.sucrensis. Naproti tomu sběr FR 811 pochází od Comarapa a KK 1201 z provincie Florida, což je dosti blízko navzájem, ale daleko od Sucre.

Pěstování
Podmínky na nalezišti W.neocumingii nejsou stejně jako u celého podrodu Cumingia nijak mimořádné, relativně nižší polohy těchto nalezišť jsou provázeny dosti vyrovnanými teplotami, ale i srážkami v průběhu celého roku, a přizpůsobit tomu kulturu není nikterak obtížné. Suché a chladné přezimování, raději ale při teplotách nad 5 stupňů C, a ve vegetaci dostatek světla a čerstvého vzduchu, ale i vody v nárazových dávkách jsou hlavní zásady. Při vysokých letních teplotách může i tady, jako u mnoha horských druhů, docházet k letní stagnaci, kdy je nutno zastavit zálivku. Rostliny kvetou bohatě od konce jara po celé léto a po sprášení cizí rostlinou vytvářejí dostatek semen, která snadno klíčí.

Poznámky
W.neocumingii je nejstarší druh podrodu Cumingia rodu Weingartia, v průběhu téměř 150 let od první publikace, která se k tomuto jménu vztahuje, byl opakovaně popisován, přehodnocován a přeřazován do různých rodů. Jméno Echinocactus cumingii bylo publikováno poprvé Hopfferem roku 1843, Salm-Dyckem roku 1850, oba popisy se v řadě charakteristik liší a je všeobecně uznáváno, že se jedná o dva různé druhy. Jméno E.cumingii SD. je tedy mladší homonymum a nesprávné jméno, pro které Backeberg publikoval v roce 1950 náhradní jméno W.neocumingii. Od tohoto jména byla později různými autory odvozena řada kombinací s jinými rodovými jmény, některými autory bylo v kombinacích naopak použito druhové epiteton původního jména, což je rovněž možné. Jiné kombinace s epitetem cumingii jsou však odvozeny od Hopfferova jména (např. Weingartia cumingii (Hopff.) Backeb.) a s W.neocumingii nejsou totožné, skutečná totožnost této Hopfferovy rostliny je nejasná.

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3: 1790, 1959
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p.451, 1966
Förster C.F., et Rümpler T., Handbuch der Cacteenkunde, p. 598, 1886
Pilbeam J., Sulcorebutia and Weingartia, A collector's guide, p. 118, 1985
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 2: 650, 1980
Schumann K., Gesamtbeschreibung der Kakteen, 2: 411, 1903

Autoři
Text: Otakar Šída.
Foto: Stanislav Stuchlík ve sbírce Tech. a zahr. služeb města Brna.