Taxon
Echinocereus pectinatus (Scheidweiler) Engelmann in Wislizenius, Mem. Tour North. Mex., p. 110, 1848
Echinocactus pectinatus Scheidweiler, Bull. Acad. Sci. Brux., 5 : 492, 1838
Druh je pojmenován podle vlastnosti trnů v areole, které jsou pravidelně hřebínkovitě (pektinátně) uspořádány.

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, ve stáří zřídka odnožující, zprvu kulovitý, ve stáří až krátce sloupovitý, 80-150 mm dlouhý, až 130 mm široký, u báze nejširší; žeber 20-23, rozčleněných na nízké hrboly. Areoly eliptické, asi 4 mm dlouhé, asi 6 mm od sebe vzdálené, zpočátku s množstvím bílé vlny. Okrajových trnů 22-30, vzájemně se neproplétají, asi 6-7,5 mm dlouhé, tuhé barvy od bílé, přes světle šedou, slámovou a růžovou až po hnědou; středové trny 3-5, většinou do jedné řady uspořádané, 1-3 mm dlouhé.
Květy
otevírající se do tvaru číše, narůžovělé až levandulové, s velmi úzkými okvětními lístky, horní polovina lístků narůžovělá, směrem k jícnu přechází do velmi světle narůžovělé až bílé, řidčeji do světle kaštanově hnědé, při bází zelené;květy vyrůstají zpravidla po stranách stonku, případně poblíž vrcholu, květní trubka porostlá areolami v nichž většinou asi 10-15 dlouhých, píchavých, tuhých trnů bílé barvy; nitky žluté až růžové; blizna tmavě zelená s 11-21 laloky.
Plod
kulovitý až eliptický, až 60 mm dlouhý a 45 mm široký, zelený až nafialovělý, masitý, s chomáčky opadavých trnů.
Semena
až 1,3 mm dlouhá, černá.

Variety
Botanická historie této rostliny, resp. jména E. pectinatus je velmi dlouhá. Protože se zároveň jedná o rostliny líbivé a u pěstitelů velice oblíbené, bylo popsáno nesčetné množství variet. Navíc jsou tyto rostliny charakterem otrnění značně podobné skupině kolem E. reichenbachii, což bylo podnětem k dalším omylům. Obliba rostlin u pěstitelů i u komerčních firem vedla k zavádění nadbytečných a taxonomicky neoprávněných jmen, což samozřejmě jen zvyšovalo zmatek v názvosloví. V neposlední řadě lze poukázat na velkou rozlohu areálu výskytu, sama tato skutečnost naznačuje, že i přirozená variační šíře dovoluje vytipovat nejrůznější lokální formy, které se více či méně odlišují od typu.
N.P.Taylor dnes uznává pouze 3 variety druhu, a to
var. pectinatus,
var. wenigeri,
var. dasyacanthus.
Poslední varietu sám kombinoval z úrovně samostatného druhu na úroveň variety. L.Benson uznává:
var. rigidissimus (tuto Taylor považuje za samostatný druh),
var. pectinatus,
var. wenigeri,
var. minora,
var. neomexicanus.
var. minor lze pokládat za nejistý taxon,
var. neomexicanus je synonymem pro E.pectinatus var.dasyacanthus.
Ostatní jména variet nebo i jen pouhá jména cituji jen pro úplnost a více méně bez komentáře:
var. bristolii (= E. bristolii), - var. caespitosus (= E. reichenbachii),
var. candicans (= E. reichenbachii),
var. castanea (= E. reichenbachii)
var. centralis (pochybné jméno),
var. chrysacanthus (= ? E. reichenbachii),
var. grandicostatus (katalogové jméno - Schmoll 1947),
var. laevior ( = ?),
var. pailanus (katal. jméno),
var. reichenbachii (= E. reichenbachii),
var. robustior (= snad E. rigidissimus),
var. rubescens (= E. reichenbachii),
var. rubispinus (= E. rigidissimus var. rubispinus),
var. rungei (= ?),
var. scopulorum (katal. jméno),
var. sonorensis ( ? E. reichenbachii, =? E. bristolii),
var. tamaulipensis (= E. reichenbachii),
var. texensis (= var.wenigeri).

Výskyt
E. pectinatus var. pectinatus se vyskytuje v celé oblasti pouště Chihuahua v travnatých společenstvech i na výrazně suchých, písčitých podkladech, na štěrcích apod., s velmi řídkou další vegetací, na severu a severovýchodě Mexika. Byl zjištěn také poblíž Rio Grande v Texasu.

Pěstování
Echinocereus pectinatus se pěstuje poněkud obtížněji, než rostliny ze skupiny E. reichenbachii, je také ve sbírkách méně zastoupen. To je však dáno nejen většími obtížemi v pěstování, ale i tím, že méně ochotně kvete, takže i materiálu k množení semeny je méně.
E. pectinatus snáší mrazivé zimování, rozhodně však nesnáší tak nízké teploty, jako E. reichenbachii. Trvalejší poklesy pod 10 stup. C nevydrží bez poškození. V létě vyžaduje plné slunce, teplo a čerstvý vzduch, nárazovou ale vydatnou zálivku za předpokladu dobré drenáže. Roubováním se urychlí růst, který je jinak poměrně pomalý. Urychlí se ovšem i první násada květů, které se u pravokořenných rostlin dočkáme až asi po 5-7 letech od výsevu, navíc jsou květy zpočátku jen jednotlivé.

Poznámky
E. pectinatus byl prvním z oblíbených pektinátních echinocereusů, který byl dovezen do Evropy.Pojmenován byl Scheidweilerem roku 1838. Jako podklad pro popis mu sloužily vzorky, které mu poslal H.G.Galeotti, který údajně rostliny nalezl u osady zvané "Pennasco". Usuzuje se, že se jedná o obec Penasco, severně od města San Luis Potosí. H.P.Taylor je v této době poslední kdo publikoval revizi rodu Echinocereus, při studiu rodu považuje za hlavní rozlišovací znaky morfologické odlišnosti květu. I když toto pojetí má své slabiny (stejně jako pojetí jiná, opírající se o jinou skupinu morfologických znaků), považuji za vhodné sdělit Taylorův názor. Ve své monografii "Rod Echinocereus" (1985) uvádí, že E. pectinatus má ve skupině pektinátních echinocereusů neobvyklé květy. Jejich charakteristika dokazuje, že skupina kolem E. pectinatus se vyvíjela samostatně a bez souvislosti se skupinou okolo E. reichenbachii. Totožný charakter otrnění Taylor považuje za dílo náhodné podobnosti a systematickou příslušnost E. pectinatus a jeho variet dle jeho tvrzení určují jednoznačně tři znaky květu, a to :
a) široký jícen,
b) dlouhé, tmavé a úzké okvětní lístky,
c) velmi do šířky rozložené a volně zasazené vnitřní okvětní lístky, jejichž báze jsou nápadně masité a neměnné zelené. Závěrem je nutné dodat, že další odborníci Taylorův způsob členění i jednotlivé argumentace zpochybňují, budoucnost jistě přinese další nomenklatorické zásady do systematiky rodu.

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 4 : 1981, 1960
Benson L., Cacti of Arizona, ed. 3, p. 145, 1969
Benson L., Cacti of the United States and Canada, p. 659, 1982
Britton N.L., et Rose J.N., The Cactaceae, 3 : 29, 1922
Earle W.H., Ariz. Nat. Cactus and Flora Soc. Sci., Reprint, p. 110, 1973
Pechánek J., Kaktusy 73, 9 : 129, 1973
Říha J., et Šubík R., Bunte Welt der Kakteen..., p. 352, 1981
Schaefer A., Kakt. und and. Sukk., 20 : 62, 1969
Schumann K., Gesambteschreibung der Kakteen, ed. 2 : 248, 270, 1903
Taylor N.P., The genus Echinocereus, p. 57, 1985

Autoři
Text: Pavel Pavlíček.
Foto: Karel Crkal.
Vyobrazené rostliny byly fotografovány ve sbírce Pavla Pavlíčka, původně pocházejí z přebytků př. Harašty z Brna.